Smutnění pro zimní večer

Celý vesmír jakoby se zmenšil a obklopil mě v malé bublince, ve které teď probíhá všechno dění světa. Vločky si něžně otírají nosy o mrazem pomalované okno, otáčí se jedna ke druhé a cosi si mezi sebou spiklenecky šeptají. Po jejich zčechraných tělíčcích je soupeřivě hladí tma a mdlý svit poblikávající lampy. Vločky se jen mazlivě snášejí k zemi, bez známky starosti nebo strachu. A pořád si tak potichu šeptají.
Mám pocit, že jim rozumím. Ten pocit je takový příjemně tajemný, kdesi vzadu v hlavě, oddělen od ostatních. Dnešní večer sdílím s milionem svých pocitů, ale jen tenhle jeden se zdá být alespoň trochu hřejivý. Vločky si mezi sebou vyprávějí o mně. O tom, co jsem za člověka a jaký vedu život. Zvláštní. Právě jsem o tom přemýšlel.
Každý zimní večer je takový důvěrný přítel, který jen naslouchá, ale sám mnoho neřekne. Myslím, že jenom díky němu jsem se o sobě dozvěděl tolik. Svým významným mlčením mě vždy donutí, abych si pohovořil se svým srdcem a alespoň chvíli si s ním rozuměl. Dnes se k nám přidaly i ševelivé hlásky těch běloučkých kamarádek za oknem.
Říkají, že jsem už dávno neměl stát v okně sám a místo nich si povídat s nějakou jinou, která se bude umět zvonivě zasmát tak, jak to stydlivé vločky nikdy nedokážou. Skoro mám chuť se rozplakat. Ano, chlapi nepláčou (proč ne?), ale nemám moc přátel, kteří by mi dokázali takhle nesobecky a upřímně říci bolestivou pravdu. Ale i kdyby mi to řekli, změní to něco? Já vím, tohle musím udělat sám...
Pokouším se to vločkám vysvětlit, ale ony jenom tak odmítavě potřásají svými bílými čupřinkami. Proč nerozumí tomu, že to není tak jednoduché? Že jenom zvonivý smích nestačí.
Že uprostřed toho celého světa nechápajících lidí potřebuji najít někoho, kdo se ke mně neotočí zády, ale tváří, a po celém tom strašném dni plném vrásek, pohrdání a povýšenosti se jenom tak chápavě usměje, sevře mě v náručí a klidným hlasem řekne: Já vím, to je v pořádku... A já si budu jistý, že ona ví a kdyby celý svět ležel v troskách, tak pro ten krásný moment bude všechno v pořádku. Ani se nic z toho nemusí stát, ale já potřebuji hluboko uvnitř cítit, že by tohle pro mě dokázala udělat. Jenom to samotné vědomí by každý den činilo krásný, veselý a hlavně nikdy by nebyl osamělý. Tak osamělý jako tento večer.
Pozoruji temné stíny schovávající se pod stromy, jak lačně polykají ty maličké bílé chomáčky. Polykají je zcela nehybně, aby je nezahlédla lenivá zář lampy. Jsem o to osamělejší, když vidím, jak jsou všichni kolem tak nerozlučně spjati. V těch stínech se spolu domlouvají noc a tma na své nadcházející vystoupení, jedna s druhou, ani věčnost je nedonutí se rozejít. Vločky se blaženě usmívají. Ví, že se vždycky budou držet spolu, se sněhem, a nikdy se to nezmění.
Chlad od okna mě hladově kouše do nohou. Jak moc bych potřeboval teplo, něco hřejivého uvnitř, něco třpytivého, co rozkazuje každému momentu, aby byl dokonalý. Schází to někde, asi u srdce, ale potřeboval bych někoho, kdo by to vložil dovnitř. Pokud vím, není to tak těžké, ale musí se najít ta opravdu správná osoba. Ale těžko ji budu hledat, v takové mrazivé noci, do které se smrštil celý můj svět.