Otázka

Proč se ptal? Proč se sakra ptal? Jediná otázka, co by dokázala zkazit celý plán, kdyby byla dřív vyslovena.
Ach, kdybych tak neviděla ty oči. Kdybych jen neslyšela těch pár slov, zakončených tak zoufalou otázkou…

Svět se bortí. Padají domy, názory, lidé – do propadliště dějin. Smůla, která se všem lepí na paty, nyní padá s nimi. Zde, tady. Tady nemá cenu. Tady nemá cenu nic. Rodina, povaha, život. Ne, ani život tu nemá cenu. Pamatuji si, jak mi babička přávala k narozeninám: “ Hodně štěstí, zdraví, lásky …“
Ale tady to nic neznamená. Tady nic neznamenají ani tato vroucí slova. Kdyby je náhodou někdo vyslovil, nikdy nedolehnou k těm správným uším. Rozplynula by se hned u rtů. Stejně tak jako nevyslovené prosby. Volání o pomoc.
To zamlčené ticho. I kdyby někdo pronikl přes nedobytné hradby, tak silné a křehké jako sama Trója, nenašel by zde nic, z čeho by mohl pochopit, co se tu stalo.

Svět se zbortil. Spadly domy, názory, lidé. Tmavé ulice, které tu nejsou, teď chabě osvětlují měsíc tak, jak kdysi osvětloval Měsíc je. Snad jen s jediným rozdílem. Na Měsíci nebyli lidé. Avšak tady, mezi lehce svítícími ulicemi, se pohybují malé stíny. Lidé z propadlišť dějin. A já se dívám z měsíce, tak tmavého, jak kdysi Země, na svítící plochu a přemýšlím proč mi položil tu otázku.

Jsem sama a tohle je můj svět …

Všechno mi to prolétlo hlavou během okamžiku. A mně nezbývalo nic jiného než odpovědět na tu otázku: PROČ ?
Ústa mám zamčená a ne a ne se pohnout.
Oči mám zavřené a ne a ne se otevřít.
Chtěla jsem, vážně, ale teď už nemůžu odpovědět.