Ztracen

Lapil sem se do tvých sítí, moje Smutná princezno. Nemůžu dýchat. Nemůžu spát. Nemůžu si pomoct. Můžu jen myslet na Tebe. Rozdmýchala si ve mě oheň, o kterém jsem ani nevěděl, že se může rozhořet, a ten mě teď uvnitř spaluje. Až se na mě zítra usměješ, rozsypu se na milion střepů plných štěstí. Vydávám se Ti na milost a dělej si se mnou, co uznáš za vhodné. Když mě svrhneš z hradeb svých citů, tak doufám, že zahynu, protože bez Tebe se můj život stane utrpením bez konce.
Kdybych byl velkým poetou, složím Ti nejkrásnější báseň všech dob... a přesto by se nevyrovnala kráse Tvojí. Kdybych byl velkým sportovcem, všechna svá vítězství věnuji Tobě... a přesto by to bylo málo proti tomu, co mi věnuješ Ty jedním svým úsměvem. Nejsem ale ani jedním. Mojí jedinou zbraní bylo psané slovo, ale teď stojím před Tebou a nezmůžu se na víc než na pár prázdných řádků…

Marně v duchu proklínám neschopnost projevit své city.
Doufám že Tvá smůla se už zítra ve štěstí obrátí, aby ti smutek zmizel z tváře.
Ačkoliv si dost sobecky přeji, aby si ten, který teď stojí po tvém boku, neuvědomil, co v Tobě našel, dokud nebude pozdě. Jestli je on tím, kdo navždy uchvátil Tvé srdce, pak ať Vašemu společnému štěstí nestojí nic a nikdo v cestě a já ať upadnu do hlubin Tvého opovržení za to, že jsem se odvážil doufat v něco jiného…

Tvoje příliš - pozdě - oživlá vrba