Když umírají přátelé

Dnes nastal docela smutný den. Pomalu jeden po druhém mně opouštějí mí přátelé. Myslím tím stromy. Nádherné, zdravé, velkolepé stromy. Osm jich stálo před farou, teď stojí jen dva a za chvilku tam nebude ani jeden. Na faru se dostane mnohem více slunečních paprsků, ale snad poprvé ze nich nemám radost. Naopak, mnohem raději bych stín, který mi stromoví velikáni dokázali poskytnout.

K těm stromům jsem měla velice pěkný vztah. Když jsme se přistěhovali, tak mi byli útočištěm a také místem k nádherným hrám. Pod nimi jsem zažívala krásné chvíle. S kamarádkama jsme si pod nimi hrály na veverky, na prodej blátivé zmrzliny a nespočetné množství dalších dětských her. Lozily jsme po nich a stavěly si na nich lesní domečky. Stromy na nás shlížely a smály se s námi... tehdy se oni smály s námi a já teď pláču s nimi a pro ně... než jsem stačila dopsat tento odstavec, nezbyl ani jeden z osmi stromů. Tento článek bych chtěla věnovat osmi velikánům, které jsem měla moc ráda a na které nikdy nezapomenu.

Děkuji. Dali jste mi strašně moc, nezapomenu na vás, ani na vůni vašeho jehličí. Tess