Kdyby...

Často si kladu otázku: „Co kdyby? Co kdyby se naše osudy nikdy nesetkaly? Co kdybychom se nestaly nejlepšími kamarádkami? Co kdyby neexistoval internet, a co kdyby ses nezamilovala do věci nehmotné... Byly bychom stále spolu?
Když nám bylo čtrnáct, hrály jsme si na dospělé, nesnášely jsme BDT (budoucí dělnickou třídu) a milovaly jsme kluky s vysokým IQ. Celé hodiny jsme si u Tebe v pokoji plném svíček dokázaly povídat, číst si o horoskopech a vykládat si sny. Zdálo se tobě i mně nepochopitelné, jak si můžeme tak dlouho povídat, dvě holky, tak podobné... a zároveň tak moc odlišné.
Když nám bylo patnáct, byly jsme ztělesní andílci s ďáblem v těle! Začaly jsme chodit na diskotéky, tančily jsme samy na parketu, opíjely jsme se a balily kluky. Alkohol ti dodával tolik sebevědomí, že jsem Tě nepoznávala, i když já už taky nebyla svatoušek. Ptám se sama sebe: „Změnilo by se něco, kdybychom zůstaly těmi dopělo-dětskými andílky a nepoznaly svět diskoték? Kdybychom nemusely na střední školu? Kdyby náš „rozlučák“ s naši nezapomenutelnou devátou třídou nedopadl tak, jak dopadl? Tak změnilo?!... Nevím, hlavní roli v tom hrál internet, k tomu tvá skvělá znalost angličtiny a ten tvůj neustálý pocit, že se nudíš!
Já byla hrozně zamilovaná, ale nevěděla jsem v té době, co chci… a ty jsi lásku strašně chtěla! Ve virtuálním světě internetu jsi ze sebe udělala osobu podle svých představ, sebevědomou, přátelskou, zkušenou a hlavně uznávanou. Vždy jsi říkala, že nesnášíš lidi lehce ovlivnitelné a bez názoru, ale sama ses nechala ovlivnit virtuálním světem, který tě naprosto pohltil! Měla jsi tam vše… mnoho přátel a lásku, která ti řekla, že jsem hloupá, i když se se mnou ten člověk nikdy nebavil! Tento názor měl jen proto, že jsem, stejně jako on a ty, nepatřila do sekty Gotik!
Co se to stalo? Mnohokrát jsi mi říkala, že nejkrásnější barva je růžová a já ti vždy řekla, že pro mě ale zelená! A teď najednou byla tou, kterou jsi obdivovala, černá. Měla jsi ji všude! Ty jsi ale cítila, že se mezi nimi necítíš dobře, střetávala ses stále se dvěma světy. Se světem doma mezi rodinou a se světem internetu a tvrdé hudby! Já prožívala to samé, ale trochu jinak… u mě se střetával svět pozdních víkendových večerů v opilosti se všedním týdnem ve škole.
Proč jsi byla taková křehká květinka? Měla jsem ti to sebevědomí zvýšit já! Jakkoliv! A ne virtuální svět, ve kterém sis najednou připadala dokonalá! Fotografie dokážou vše, a proto jsi své pocity začala vyjadřovat s jejich pomocí. Všechny lidi, co tvé fotografie viděli, jsi šokovala. Říkali si: „Tak mladá, a tak kreativní!“ Byla jsi na tom psychicky velmi špatně a kvůli těm fotografiím to věděli všichni… byla jsem v šoku a dlouho jsem plakala, když jsem viděla fotku se zakrváceným nožem v ruce…
Byla jsem si jistá, že chceš spáchat sebevraždu, ale já na tom nebyla v té době psychicky o moc lépe! Poté, co jsem uviděla tu fotku, jsem si našla vše o psychických poruchách a chtěla jsem ti pomoct. Jenže když jsem si dělala test na tyto poruchy, vyšlo mi, že mám snad všechny nemoci tohoto druhu!
Tenkrát jsem Tě naposledy navštívila… chtěla jsem, aby to bylo jako dřív, ale nešlo to… Promiň, ani pomoci jsem ti nedokázala! Psychicky narušený člověk nemůže lidi se stejnou nemocí léčit! V té době jsem si připadla na celém světě sama, opíjení mi pomáhalo, ale později jsem upadala ještě do větších depresí…
Mě v tom utápění pak ale pár lidí zachytilo a nenechalo mě utopit. Nikdy jim to nezapomenu. Ale ty ses utápěla dál… měla jsi sice už dlouho místo mě jinou nejlepší kamarádku, ale bylo to jiné přátelství, už ne tak hluboké....
Kdyby se nic z toho nestalo, byla bych dnes určitě úplně jiná, ani to možná nevíš, ale přátelství s Tebou mi dalo mnoho. V té době jsem úplně zavrhla holky jako kamarádky a všechen svůj volný čas trávím doteď s kluky. Už nevím, co je to hodiny a hodiny rozebírat jeden problém… už nevím, co je to takové pochopení od někoho... jako kdysi. Už jsem zapomněla svěřovat se holkám, ale naučila jsem se chápat kluky.
Každá jsme si vybrala jinou cestu… jinou školu, jiné město a jiné přátele. Už dávno jsem Ti odpustila, ale trvalo to dlouho. Dnes si povídáme jednou ročně, nepočítám náhodné setkání v autobuse, ale vždy, když Tě spatřím, hrozně se usmívám, jak jsem ráda, že Tě vidím... a teď, když to píšu, mám v očích slzy, že to naše přátelství skončilo. Ale neskočilo úplně! Stále přetrvává…