Paříž

Je tomu už pěknou řádku let,
kdysi když koně byli ještě divocí,
kdesi, kde končí samotný svět
utíkal lapka temnou půlnocí..

V tom vrazil do postavy, již viděl už z dáli.
Před ním stála stará, snad mrtvá žena.
Hleděli na sebe. Beze slov, ježto oba jen stáli
on vyděšen.. ona překvapena..

Ten lapka pelášil domů, co mu nohy stačily..
Viděl jsem SMRT! Jedeme do Paříže, tam nás nenajde.. řekl ženě..
Odjíždíme, přikázal jí.. Odvaž dvě kobyly..
Jsi šílenec, řekla mu.. S tebou se nikam ani Satan nepožene..

Večer ta žena, smutně a sama zakřičela...
SMRTI! Chci s tebou mluvit, jsem plna strachu...
V tom znenadání se - u ní doma
- otevřela vrata zamčená a Smrt povstala z prachu..

Co jsi mu provedla, žes ho tak vylekala... mocná paní?
Byl vyděšen jak sám ďábel vzhlížející ke kříži..
Ale, byla jsem jen dost překvapená, co tu ještě shání...
řekla Smrt.. Když máme o půlnoci schůzku v Paříži...