Matika

Co se týče matematiky, nebyly ke mně sudičky zrovna štědré. Od miminka až doteď a nadále v budoucnu si ponesu nálepku a pověst naprostého analfabeta. Čísla jsou zkrátka a dobře mým nepřítelem a nezmění to ani tisíc doučování. No dobře, přiznávám, že od doby, co jsem se dozvěděla, že z matematiky ASI nebudu maturovat, tuto vědu trochu zanedbávám. Ještě že týdně máme jen dvě hodiny matiky - a že v nich trpím jako zvíře, je asi zbytečné zmiňovat. To i ten tělocvik mi je milejší ...
Pokaždé, když ticho ve třídě protne hlas našeho dobráckého starého profesora matematiky, jež zahalasí "Monika Mudrová", je mi jasné, že v očích třídy od toho okamžitu náležitě klesnu. Vždyť kdo by bral vážně někoho, kdo ani neodečte od jedné poloviny dvě poloviny, že? Hrozné. Minuty či vteřiny u tabule, kdy bezmocně mačkám v ledovém potu rukou křídu, čučím střídavě do země, na příklad, na třídu, zda mi nějaká dobrá duše nepomůže a na profesora, jestli se náhodou nesmiluje. Nesmiluje. Nanejvýš pobídne, no tak, vždyť je to přece jed-no-du-ché.
I když dozadu na spolužačky nevidím, jsem si skoro jistá, že většina obrací oči v sloup, bože, vždyť ona je TAK blbá. Jo, jsem, úplně vymaštěná, aspoň co do matematiky. Ještě nikdy jsem u tabule nic nespočítala, možná tak akorát s šeptavou pomocí několika obětavých milosrdných spolužaček splácala dohromady vzorec, o jehož existenci jsem samozřejmě slyšela poprvé, ale dál? No počítejte, Moniko, vždyť to máte jasně před sebou.
Na víc než pár přidrzlých poznámek abych ukázala, že si z toho nic nedělám, se nezmůžu. A na to vemte jed, že si z toho něco dělám, před každou hodinou matiky mě berou žaludeční vředy a radši bych se neviděla. Přitom není nic jednoduššího, než vzít sešit a požádat dědečka, aby mi látku zase jednou vysvětlil. Snad nebude pozdě rozhýbat ztuhlé mozkové závity a opět něco z této nevysvětlitelně záhadné vědy pochytit. Aspoň něco, abych zuby nehty udržela na vysvědčení trojku, když už nic. A hlavně abych už se nemusela křižovat před dalším nástupem k tabuli.