Návod jak zvládat životní situace

Autobiografie v pěti kapitolách
1.
Jdu po ulici.
V chodníku zeje hluboká díra-
upadnu do ní.
Jsem ztracen…Jsem bez naděje.
Není to má vina.
Trvá to celou věčnost, najít cestu ven.
2.
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Předstírám, že ji nevidím.
Znovu do ní upadnu.
Nemohu uvěřit, že je to stejné místo.
Ale není to má vina.
Ještě to trvá dlouho, najít cestu ven.
3.
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Vidím ji.
Přesto do ní spadnu - je to už zvyk.
Oči mám dokořán,
vidím, kde jsem.
Je to má vina.
4.
Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Obejdu ji.
5.
Jdu jinou ulicí.

Nezdá se Vám to úžasně trefné? Jednoduché, vtipné a pravdivé shrnutí našeho počínání. Něco se nám přihodí, jsme ztraceni a nějakou dobu i bez naděje. Než si uvědomíme, že to vlastně není naše vina. A hned se nám trochu ulehčí, ovšem než se skutečnosti změní k lepšímu, může to trvat celou věčnost. Ale změní se, stačí si jen počkat. Protože náš život je stereotyp, protože zažíváme stále dokola to samé, protože štěstí se střídá s neštěstím, prohra s výhrou… taková jízda na kolotoči. Takže díra se zase přiblíží, sice ji nechceme radši ani vidět, přivřeme oči, abychom se jí vyhnuli, a už jsme v ní… Jak to, že se něco stalo zase nám, říkáme si, proč právě já, proč ne někdo jiný? Přece za nic nemůžeme, je to nespravedlivé… ale přijmeme to. A život jde dál, my už víme, že to nebude jednoduché, že nástrahy čekají, že jsme slabí a unavení a že děláme chyby a ubližujeme sobě a jiným. A tehdy spadneme do díry potřetí, přesto že o ní víme, ale už nám nějak dojde, že je to naše vina. A to zjištění nás osvobodí a dá nám odvahu a sílu. Pocit zodpovědnosti za vlastní život, možnost předejít něčemu zlému, možnost volby a odhodlání něco změnit…“Jít jinou ulicí“