Zamyslete se....

Proč tady každý z nás je? Třeba zrovna já, proč jsem se vlastně narodila? Sice mě asi rodiče chtěli, ale co když já tu nechci být? To jim bylo jedno, protože si mysleli, že ze mě vychovají slušného a spokojeného človíčka, ale to se jim povedlo jen z části.
Slušnosti snad trochu mám, ale spokojenosti tu moc není. Jako každý člověk mám své sny, ale nemohu je realizovat, protože mi to nikdo neumožní, a přitom to je tak jednoduché. Vím, že plnit sny není jednoduché a mohou nastat komplikace, ale když žádné zatím nejsou, tak má každý právo na jejich plnění, nebo aby se o to aspoň pokusil.
Tedy ovšem pokud to je něco, co by se dalo zrealizovat. Tento můj sen je realizovatelný, ale k tomu, aby se splnil, musí ještě někdo malinko pomoci, ale nikdo se k tomu nemá.
Kdo by se také k tomu měl, když jde jen o mě. Člověk, který nestojí ani za starou bačkoru. I přes to si vystačím s tím, co mám.
Kdyby nebylo několika přátel, tak tu snad ani nejsem, nervy tu hrají svoji roli. Komu by se také líbilo mít skoro každý den depku a ještě kdyby ho každý den bolela hlava, potom nějaká zrada, ztráta něčeho, co strašně milujete, to už by ani třeba neunesl. Pak jen stačí malá chyba a je konec, konec, který se už dlouho chystal, jen nebyla odvaha.
Třeba stále není, ale něco se muselo stát, aby byla, a aby se to stalo. Každý si někdy prožívá chvíle, kdy neví jak dál. Chybí mu elán do života, buď si najde něco, co mu ten elán bude dodávat, anebo to neunese a skončí to.
Pro někoho se to zdá jako dobrá volba, ale když se nad tím zamyslí – proč končit něco, co ještě ani nezačalo.
Nikdy nevíte, co se další den přihodí, a pak jen sedíte a koukáte, případně se rozpláčete.
Každý den je dar, a jen tak sedět a neužívat si života by se dalo považovat jako hřích, ale občas to opravdu nejde. Někdy se s tím snažíte poprat. To je nejspíš ta správná cesta a správný přístup. Rvát se pro radost, ale nemyšleno rvát jako někomu nabančit, ale rvát jako třeba snažit se s něčím vypořádat, vyrovnat se s fakty, které bolí, ale když nad nimi budete pořád přemýšlet, tak to bude bolet neustále. Snažit se zapomenout, ale ne úplně, jenom tak, aby to nebolelo.
Nechat si krásné vzpomínky, ale při kterých se rozpláču jen kvůli tomu, protože to je tak nádherné, ale nesmím se rozplakat kvůli tomu, že to bylo a už nebude. Přijde nový den, nebo klidně i delší doba, ale něco krásného se najde vždy, ale musí se hledat, vždyť k radosti stačí tak málo.
Nejlépe se sleduje, když někdo má radost třeba z vaší pomoci, to pak máte právo být na sebe pyšný, je cennější dělat radost někomu, než dělat radost sám sobě.
Může vás bolet cokoli, ale vždy vám udělá radost, když vidíte, že někdo má radost, třeba jen z drobnosti, ale ta radost tam je. To je krásný pocit.
Je spousta věcí, které hodně bolí, ale bez boje to bude bolet pořád. Chovat se tak, abyste se za sebe nemusel stydět, a hlavně, aby se nikdo nemusel stydět za vás, ale v dnešní době je sebevědomí některých lidí tak vysoké, že oni se za sebe nebudou stydět nikdy, je to smutné, ale je to tak.
Říkejte komukoli cokoli, ale nesmíte ho urazit, nejde ani tak o urážku, ale potom to toho člověka strašně bolí. Působíte mu bolest a ani si to neuvědomujete, ale když si to pak uvědomíte, je pozdě. Ten nevinný človíček, který tiše trpí, už k vám nemá důvěru, vy se divíte, ale toho uraženého to bolí, pak se cítí zrazen.
Vám by se také nelíbilo, kdyby se vám někdo vysmíval, nebo dokonce, kdyby vás zesměšnil před ostatními.
Ale tomu člověku se to pak vymstí, někdy se mu to vymstí. Pak si uvědomí svoji chybu a začne vše napravovat, anebo si tu chybu nepřizná, a bude to svádět na ostatní.
V tom lepším případě, kdy si to uvědomí, je sice dobré znamení, že si dokáže přiznat svoji chybu, ale bohužel pro něj je už pozdě a snad nezbývá, než se s tím vypořádat a vyvarovat se případného opakování této chyby.
Sice každý někdy chybuje, ale velkých chyb se dá vyvarovat, jen si rozmyslet, co kde mohu použít, jestli toho člověka neurazím, anebo jak na to budou všichni reagovat.
Prostě nejdřív mysli a potom jednej.