Renovace duše

Jsem divná.

Od druhého porodu jsem nebyla schopna číst běžné knížky. Potřebovala jsem se vyhrábnout z vážného stavu, tak jsem četla odbornou literaturu. Poznala jsem tak svoji imunitu, duši, mozek, cestu své nemoci i její alternativní vyléčení. Dvacetiprocentní šance uzdravení posypala moji životní cestu nadějí. Prošla jsem peklem zařazení mezi „smrt a jiné nemoci“, prstokladem rozvodového kostlivce, dluhy v podnikání, hrozbou exekuce…

„Vhodnou chvíli na sebevraždu jsem prošvihnul“ (Aťan: …A stačila vteřina)

Jsem šťastná.

Nevím, fakt nevím, čím jsem si to zasloužila, ale do mého života přišel zázrak. Do třetice všeho dobrého. Dva porody. A Ty. Láska, pro kterou se umírá. Láska, která mě naučila žít v jiné dimenzi.
Ne. Život se moc nezměnil. Přinesl další bolesti, překážky, zkoušky, úkoly. Jen se to ve dvou nějak líp zvládá. Zvláště, když životní problém položíme na lodičku smíchu dlaněmi lásky. A to mě baví…

„ Ve snu by mě nenapadlo, že budeme mít OBA takový hlad po lásce.
Vysílení, udýchaní jak po maratónu, ležíme na zádech a díváme se na modré nebe bez mráčku.
Dva roky jsem… s nikým nebyla, Lenka těžce oddychuje, tak se nezlob…
Ty se nezlob…, funím, hrudník mi lítá nahoru a dolů. Já se nepoznávám. Nerozumím tomu. Takhle rychle po tobě vyjet… promiň.
Ležíme mlčky na zádech. Jako kdyby se tu opalovali dva nudisti.
Lenko, já vím, že to je hodně neslušný…
Taky bych řekla…
Né, počkej. Chci se tě neslušně zeptat na věk. Kolik ti je let, chápeš?
Dvacet pět. Proč?
Tak jsem to uhodl. Víš, jak jeden ruskej vědec zjišťoval stáří u ženských?
Ne.
Přeříznul je… a pak jim spočítal léta…
Lenka se na mě podívala. Víš, co se mně na tobě, Martine, líbí nejvíc?
Netuším.
Jakej ty seš romantik, a zasmála se vlastnímu vtipu.“
(Aťan: …A stačila vteřina)

Jsem…

Přešla jsem z náročného roku 2007 do tohoto dalšího, a vůbec netuším, jaký bude. Zatím je podobně těžký, jako byl ten předchozí.
Jako čtenář jsem za poslední roky prošla čtením odborných knih a obrovskou pauzou nasycení. Žádná kniha mě neoslovila, nezaujala. Jen jsem psala a četla básně literáků. Krátkost emocionálního sdělení vyhovovala mému rychlému běhu všedních dní. Nechala jsem si poslat některé knihy mých modrých kolegů.
Přechod z roku do roku jsem prožívala s chvilkami knížky v levandulové barvě a názvem Renovace duše. Přiznávám, občas můj Pavel trošičku na Aťana žárlil, protože to byly chvilky kradené před usnutím v posteli. Dnes jsme v poledne vstali, Pavel udělal kafíčko a připravil chléb s máslem a sýrem. Po našem úžasném dopoledním milování jsem z ložnice přišla ke snídani s Aťanovou knížkou. „Už mi zbývá jen pár stránek, dnes už to fakt musím dočíst! Vařit oběd budu až pak…“ Vzhledem k tomu, že tu dnes máme jen jedno dítě, které stejně spí, protože je nemocné, dovolila jsem si po letech ten přepych, dočíst knihu nezávisle na svých povinnostech. Už dlouho jsem necítila takové blaho duševního uspokojení ze svobodného rozhodnutí. Už dlouho mi žádná kniha tak „nechutnala“.

„V nemocničním pokoji koukám do stropu. Co bych za to dal, kdyby se myšlenky daly zastavit. Copak je to tak nemožný, zbavit se strachu? Mít někoho rád je tady – na zemi – snad trestný? Je ti chvíli dobře? Vyčníváš? Tak tady máš přes držku!“

„Štěstí, nebo jemnější forma – spokojenost, není definitivní útvar. Někteří z nás, co jsme se štěstí trochu dotkli, víme, že není jednou provždy vyhráno.“
„… a stačila vteřina. Její sen by se zhroutil v téhle jediné, neskutečně nespravedlivé vteřině. Uvědomila si to.
Můj strážný anděli, odvedl jsi dobrou práci. Tentokrát ti to vyšlo. Ale kde jsi sakra byl, když…“
„Začali jsme se víc bát jeden o druhého. Strach nás donutil vážit si přítomnosti. Ano, máme se rádi s tím vědomím, že jedna vteřina může všechno pohřbít. Tuhle zkušenost už bohužel máme.“
(Aťan: …A stačila vteřina)

„Sedli si spolu na gauč, Jarda si vzal svého kluka na klín. Takhle to má totiž Tomáš nejraději.
Tati, ONI – víš kdo – mi dali domácí úkol… při zrození všech vesmírů se stala CHYBA. Se strejdou Honzou už jsem o tom mluvil. Prostě, JIM se nelíbilo, že všechno živé i neživé existuje na úkor svého okolí. Například ty, abys neumřel hlady, tak jsme museli zabít čuníka Vašíka…
.
.
.
Kdyby ty výpočty použili, zmizela by mi Adélka, máma, ty… vy všichni. Nejen náš vesmír, ale všechny vesmíry by si – jako na počítači – udělaly totální restart. Je to JEDINÉ řešení, ale nepoužitelné. Zopakovali bychom jen stejnou chybu. Pro lepší budoucnost zabít chybující přítomnost? A kdo zaručí, že do restartovaného vesmírného počítače nějakej šikula hacker… víš co myslím, táto… tak daleko já už prostě nedohlédnu. Žádnej restart nebude. To jsem JIM zarazil. Já si Adélu jednou vezmu, chápeš? Minulej čtvrtek jsem jí to slíbil…
Tomáši, ale jak můžeš proboha vědět, že tě poslechnou? Co když tě podvedou, a všechno půjde do háje?
Tati, nešil… ONI mi dali slovo, že to nepoužijou. TAM to slovo prostě platí, o tom se nediskutuje. To není jako tady…“
(Aťan: Zázračné Krasnice)

Aťane, díky za krásné životní zastavení u knížky, kde jsem našla obyčejný život současného člověka, živou přímou řeč, stejný pohled na duchovno i náboženství jako mám já, a že jsou to fakt dvě rozdílné věci…, úžasný mužský humor, který denně zažívám z úst svého Pavla…

Jsem zase čtenářka knih :-)