Dílo mladého spisovatele

Bylo krásné zimní odpoledne. Slunko se od rána pracně prodíralo zlatými paprsky ven ze clony mraků, a když se mu to konečně podařilo, oblaka se rozehnala a zemi polila zlatá záře. Padlý sníh se třpytil, jeho krystaly se blyštily do daleka jako diamanty. Mráz barvil tváře načerveno a vyhrával cinkavou melodii na rampouchy, které pyšně hlásaly vládu zimních měsíců.
Mladý spisovatel se usmál, zavřel okno a posadil se ke stolu. Před ním ležel papír, který svou bělostí připomínal sníh za okny. Mladík si povzdechl a začal psát. Ruka se mu jemně třásla, rty měl pootevřené. Psal. Psaní bylo jeho život, jeho poslání. V očích se mu odrážela slova, která uměla kouzlit, a v hlavě vířily myšlenky jako úl plný rozzuřených včel. Tolik toho chtěl sdělit. Jeho srdce nechápalo krutosti světa a lhostejnost lidí. Jeho srdce bylo dobré, spravedlivé a nezkažené. Kladl na papír pravdivé věty o dětech, o lásce, o nebi a pekle. Snad toužil spasit svět, snad chtěl jen zachovat nevinnost a čistotu lidských duší, snad se jen potřeboval svěřit mlčenlivému papíru.
Psal. O Bohu, o nenávisti, o přátelství. Zrychloval rytmus psaní. Tužka v jeho ruce sténala námahou, ale on nepřestával. Možná se bál, že než stihne zachytit všechno co chce, myšlenky zmizí, uletí, vypaří se nebo se ztratí v nenávratnu.
Rty se začaly šťastně usmívat. Chýlil se ke konci své práce. Teď už ho nic nemohlo zastavit. Sdělí alespoň hrstce lidí, kteří budou ochotni poslouchat, své názory a svůj pohled na svět. Kdo posoudí, jestli jeho názory jsou správné? To nevěděl. Tušil jen, že kdyby se do světa rozselo více lásky, pochopení, porozumění a vůbec všech ušlechtilých vlastností, kterých je lidské srdce schopno, bylo by na světe lépe. Vždyť proč kazit lidskou duši hned v zárodku, proč okrást malé dítě o lásku? Proč jednou nenechat srdce, aby promluvilo za nás, anebo aspoň použít mozek, vždyť se odnepaměti označujeme za Pány tvorstva, za nejchytřejší ze všech živých bytostí. Chováme se podle toho? Ať každý nahlédne do svého svědomí.
Posledních pár řádků a mladý spisovatel ukončil svou práci. Tečka za větou ale neznamenala úplný konec. Měl v hlavě a v srdci ještě spoustu námětů, o čem psát. Umístil své dílo tam, kde si ho mohly přečíst desítky lidí. Mezi nimi i jedna duše, která toužila spasit svět, která chtěla udělat sebe i ostatní lepšími, a které patřilo věnování v úvodu spisovatelovy úvahy.
Ta duše četla výtvor, který byl bezesporu velkým a šlechetným dílem. Četla a tvář jí zdobily slzy, malé perly radosti smíšené se smutkem. Plakala, protože pocítila tíhu všech potíží světa, protože pochopila… Zároveň plakala štěstím, že někdo smýšlí podobně jako ona a dokonce sepsal upřímnou úvahu. Četla, plakala a v duchu děkovala. Teď věděla, že dobří lidé přece jen ještě žijí.