Obtížná přání

Tahle samota mě drásá... Je to příšerný pocit, když si přijdete osamoceni... Ano jistě nejsem úplně sám, ale je to takové, že mě nikdo přesně nedokáže a vlastně ani nechce porozumnět, ti lidé se beze mě prostě obejdou a já tu jsem úplně zbytečně, utápím se v nicotě, nemám tu co dělat... Jen další nesmyslný den... Nemám si s kým promluvit tak, abych z toho měl radost, nemám se komu svěřit, nemám koho bych měl rád...
Jedu metrem a rozhlížím se po lidech, po jejich tvářích... Mnozí mi přijdou unavení a prázdní... Přijdou mi takoví... rezignovaní... Nejspíš v nich jen spatřuji svůj budoucí obraz. Jen jeden další nešťastný a nenaplněný život o ničem, jen jeden z miliónů takových... Mým největším přáním a cílem na tomhle světě bylo vždy najít někoho, kdo mě toho všeho zbaví, kdo smaže mou samotu, kdo mě pochopí... Někdo koho budu milovat nebo mi bude nerozlučným přítelem. Přál jsem si toho tolik? Jen jednoho člověka, jednoho člověka, který by pro mě byl tím, co mi bylo odepřeno... Ohněm v duši, sílou v srdci, láskou v očích...Je tolik smutné mít srdce plné lásky a nemít ji komu dát, je to příšerné, když vás člověk, kterého milujete více než všechno na světě opustí... Je pro mě těžké žít v této nicotě... Je to nesnesitelné... Kdybych byl jiný, tak by mi to ani nepřišlo... Ale jsem takový a musím říct... ačkoliv trpím každý den, jsem hrdý na to, že nejsem stejný, že jsem to ještě nevzdal... A zároveň se proklínám za to, že jsem to ještě nevzdal po tom všem zklamání, které mnou prošlo... Proklínám se za to, protože vím, že se pomalu stávám tím koho už nyní nenávidím!