Velmi krátké úvahy (13.)

Mé neteři je něco málo přes šest měsíců, je to kouzelná bytůstka s jemně odstátýma ušima, takže vypadá jako elf z pohádky. Kouká se na svět modrýma očima a každou novou věcí, kterou poznává, je doslova fascinována. Nevěřili byste, jak takovou holku dokáže zabavit obyčejný list papíru. Tohle kdybych zkusil na nějakou slečnu v baru, asi bych už dávno objímal polstrované stěny v ústavu.

Co mne naopak fascinuje na ní, to je úsměv. Není to ještě smích, zatím úsměv. Úsměv, když se na ní někdo zazubí. Úsměv na mámu nebo tátu. I na strejdu, tedy na mně, se také už usmívá a to já osobně považuji za menší zázrak.

Má ráda, když na ní někdo bafe, nebo když jí táta zvedne vysoko do vzduchu a dělají letadlo. Miluje, když jí táta drží tak, že se jí nohy dotýkají země a ačkoliv se na nich ještě neudrží, vypadá to, jakoby už chodila. Táta s ní takhle tancuje a ona je nadšená, že se na chvíli na ten svět kouká zpříma.

A když na tohle všechno koukám já, něco tam uvnitř mě začne hřát. A za chvíli se culím a je mi krásně a všechno to působí tak nějak čistě. Na vlastní oči je vidět, že má někdo radost jenom z toho, že je a to vám stejnou radost přináší. Tohle v tom dospělém životě už nevídáte a když ano, nejste si jisti, jestli by daná osoba neměla radši také objímat ty polstrované stěny.

Jako bychom to zapomněli, zapomněli se usmát jen tak. Že jsme. Že tu prostě jsme. Porozhlídnout se kolem sebe a vidět to všechno znovu těma dětskýma očima. Řekl jsem si, že si zkusím vzpomenout. Alespoň na malou chvilku se usmát z té čisté dětské radosti. Snad se to povede.

A vy to zkuste taky, ten svět hned bude o moc veselejší a barevnější. Jo a ještě něco, až se budete takhle usmívat a přijde to na vás, klidně to do těch kalhot pusťte. Sejdeme se pak u těch polstrovaných stěn a popovídáme si, jo?