Prázdno

Jsou chvíle, kdy je opravdu těžké popsat své niterní pocity. A jsou chvíle, kdy je to až směšně jednoduché...
Například teď mi stačí jedno slovo:Nic. mmožná by se to dalo rozvést:Naprosto nic. Anebo ještě nějakou tu omáčku okolo:Totální dokonalé skutečné naprosté a jedinečné nic... V mé hlavě je Nic. Emoce? Ne... Pocity? Taky ne... Nevím jak je to možné, snad, doufám, to neni počátek nějakého hlubšího zatemění, protože má mysl se vyznačuje tím, že je bystrá a pohotová, schopná reagovat na podněty...je...byla...vyznačovala se tím...jako by to bylo už tak dávno. Něco se stalo, a připadám si jako živola. Živoucí mrtvola. Jako stroj, jako hračka na klíček. Dejte mi příkaz, splním ho. Ale pravděpodobně ani nebudu schopná vás za to nenávidět. Je to zvláštní, neuvědomovat si sama sebe...Jako bych byla někdo jiný uvězněný v mém těle...kéž bych se mohla odpoutat...osvobodit od té divné věci, být zase volná, mít právo na myšlenku...