Co pak?

Právě tady na Liter.cz mě jedna povídka přinutila zamyslet se nad tím, co se mnou bude až umřu? Mimo to visí ve vzduchu otazník, jestli vůbec umřu, jestliže smích prodlužuje život, budu tady zabírat místo ještě přinejmenším polovinu věčnosti. Ale co už, dejme tomu, že jsem opravdu jenom prachobyčejný smrtelník a že mě teď v šestnácti letech, kdy nechávám pomalu pubertu za sebou, napadají takové zničující představy o posmrtném životě. Když lidi nevěří na duchy, je možné, že se tady po smrti budu moci jen tak procházet a sem tam vybafnout někoho, kdo mi ještě za mého života řádně hnul žlučí, když mě stejně nikdo neuvidí, protože na mě nebudou věřit? A jak vůbec takový duch vypadá, teda pokud něco takového fakt existuje (vidíte, už ani JÁ na sebe nevěřím!)? Když umřu, vezmu na sebe podobu stříbřitého obláčku neurčitého tvaru? Chci říct, v pohádkách jsou duchové průhlední ... ne, žertuju. Ale nebudou mi z břicha navždy viset střeva a nebudu v ruce svírat žaludek pokud mě zaživa rozpáře pravnuk Jacka Rozparovače, že ne? Nejde o to, že bych si potrpěla na dokonalou úpravu svého zevnějšku, ale nerada bych i po své smrti působila neestetickým dojmem, a navíc, představte si, že bych se jako duch zamilovala do nějaké dýchající osoby, chodila bych ho po večerech tajně navštěvovat a on by mě shodou okolností byl schopen vidět a uzřel by mě nad svou postelí třeba s uťatou hlavou v podpaží ...
Myslíte, že duchové mají potřebu se osprchovat? ...
A můžou vůbec duchové MLUVIT??? Doufám, že ano, neydržím být moc dlouho zticha ... a nenudí se duchové? Když nemůžou hrát karty, možná ani mluvit, jíst, sprchovat se ... ?
Doufám, že do smrti mi zbývá ještě moře času ...
Umírání zdar! ... :)