Promítačka v nepoužívané části mozku

Možná se vám to už stalo taky, ale spíš něco takového pozoruju u malých dětí. Teda, ne přímo já, ale věda a vůbec ostatní.
Jde o to, že se mi někdy z ničeho nic v hlavě promítne obraz, nebo celá krátká scéna, která budí dojem zapomenuté vzpomínky, ale přitom jako by ke mě vůbec nepatřila. Skoro jako bych se někomu nabourala do hlavy, nebo co.
U sebe jsem si toho všimla jako úplně maličká, jenže když jsem se u dospělých dožadovala odpovědi na otázku, co to má jako být, odbyli mě, že se mi nejspíš jenom něco zdálo. Ale to prostě NENÍ sen! To vím. Takže jsem to milostivě nechala plavat a oddala úvahám praktického života. Proč nejde postavit bábovička z vody, třeba.
Ale když mi bylo dvanáct, zaujaly mě pastelky a jelikož mi po nějaké době došla inspirace a nebavilo už mě kreslit jen krajinky, přivítala jsem jako spásu to, že se ty podivné vzpomínky zase vrátily. Zkusila jsem je nakreslit, i když byly ponkud bledší, než když jsem byla malá. Detaily se trochu ztrácely ale když jsem se pořádně soustředila, dokázala jsem dvanáctiletou rukou zvěčnit asi pět různých scén,a víte co? Krom asi dvou to byly obrazy domu, myslím, že jen jednoho, akorát zvenčí, zevnitř na chodbě a pak taková místnost. První, co mě na domě, který si nepamatuju, zaujalo, bylo to, že dům byl takový ... starobylý. Bílá patrová budova s takovým tím krouceným kolem oken a dveří a stála u cestičky, na zahradě bříza. Chodba byla bílá a schody myslím mramorové. A ta místnost byla ze dřeva, dovnitř prodilo světlo a krom skříně, stolu a židle a obrázku na stěně byla úplně prázdná. A já se tam byla podívat s nějakou tmavovlasou ženou, která se ještě na chodbě stihla pohádat s kýmsi, kdo na nás vyběhl z vedlejšího bytu.
Prostě je to zvláštní, a jsem ráda, že jsem ty obrázky namalovala, protože dneska jsou ty "vzpomínky" ještě bledší, než když mi bylo dvanáct.
Ach jo ... taky se vám to někdy stalo?