O vlkých polštářích

O vlhkých polštářích.

Občas když skončí něco, co ve vás vyvolá neopodstatnělou nervozitu a může to být něco tak bezvýznamného jako je americký film, vy si pak jdete lehnout, ale nemůžete usnout, v těch chvílích začnete zvažovat svůj život a je naprosto jedno kolik je vám let.
Začnete probírat, na čem vám zaleží, jenže to zjistíte, až když už vám přijdou slzy zbytečné.
Do té doby ležíte a vlastně nevíte, na co myslíte. Víte jen, že vám nikdo nerozumí, nemůže, protože vy v té chvíli nerozumíte sám sobě. Váš život vám přijde zbytečný, vaše budoucnost předem ztracená, protože ne vždy se plní to, co jste si vysnili. A tak jen ležíte, nemůžete spát, cítíte, že jediné co pomůže, jsou slzy, ale brečet nechcete, brečet pro sebe je totiž sebelítost, tu vy přece nesnášíte…
Pak mávnete rukou a přestanete sám sebe klamat, najednou vám sebelítost vůbec nevadí.
Sebelítost je skvělí prostředek proto, jak se nelitovat, na tohle přijde každý.
Teď jste se sebou jaksi smíření.
Možná za pár týdnů, možná za pár měsíců, možná za pár let, prožijete znovu ten zvláštní pocit nervozity, půjdete si lehnout a zase nebudete vědět co se sebou. Víte, že teď musíte brečet, aby vám pak bylo líp, jenže se nechcete litovat.
Tak jen do toho vy na to přijdete.