Lízátko

Nemám teď v poslední době moc velkou náladu na psaní, ale tohle jsem se rozhodla sepsat už jen proto, že bych mohla zapomenout a taky protože nemůžu věci pořád jenom odkládat. Je to už nějaký čas co se můj mladší bráška vrátil z výletu. Už nemám ani ponětí kam to vlastně se školou jeli. Každopádně vím, že on si chtěl koupit nějakou drobnost, jenže mu už na to nezbyly peníze. Tak se jen tak poflakoval a dal se do řeči s jedním svým kamarádem. ,,Ahoj Fildo tak co jak se ti líbil výlet?" zeptal se jej kamarád. ,,No jo jde to je to tu moc pěkný." odvětil můj brácha. ,, A proč si něco nekoupíš taky něco?" ptá se kamarád pokyvujíc směrem k davu nakupujících dětí. ,,Ale na to už mi jaksi nezbylo" přizná můj bráška. Jeho kamarád zamyšleně vyndá z pusy lízátko, které celou dobu soustředěně lízal a podívá se na Filipa. Ten rozhodně nečeká, že kamarád sáhne do kapsy, vytáhne stejné lízátko jaké má on sám a podá mu jej. Když mi to bráška vyprávěl napadla mě jedna myšlenka. Při zdánlivě obyčejném vyprávění výletního zážitku jsem si uvědomila, že ten jeho zážitek nebyl až tak obyčejný jak by se na první pohled mohlo Řekněte sami. Kdy se vám naposledy stalo, že by vám někdo jen tak, naprosto nezištně dal lízátko. Tedy o lízátku mluvím jen obrazně. Tím lízátkem mohou být třeba i jiné věci jež potřebujeme, nebo pro nás mají nějakou hodnotu. Já si zrovna na žádný takový okamžik nevzpomínám. To ovšem neznamená, že jsem se s ním nesetkala. Setkala, protože si do teď pamatuji takový ten pěkný pocit, který hřeje jak obdarovaného tak i dárce. Jenom si říkám jestli se taková ta nezištná vřelost v lidech nevytrácí. Snad tomu tak není. Doufám, že ať bude v budoucnu svět jakýkoli a lidé jakkoli nepoučitelní, že se najde někdo kdo dá jen tak malému klukovi lízátko. Pokud se tohle neztratí, tak by mohlo být přeci jenom krásně.

Tess