Podstata života aneb recept na štěstí

Napsat něco, co zaujme je skoro tak těžké, jako bydlet v městě plném fěťáků a sám s ničím nezačít. Jestli už jste to někdy zažili, víte jak to myslím. Nechci napsat něco, co jen přejedete očima, ale něco nad čím budete uvažovat. Aspoň trošičku. Jediné, co mi z tohodle momentálně zkaženého života zbylo je chuť napsat něco pro vás. Něco, díky čemu se vám vryji do paměti.
Mám sny. Sny, že jednou bude zase všechno fajn. Otevřu oči a svět bude růžový, já budu šťastná a nebudu chodit a koukat na lidi jako na obrazy, které už zešedivěly. Že se usměji bez toho, aby mě jakási část těla zabolela nebo aby mou hlavou projel pocit neuvěřitelného strachu. Jsem trochu jiná, trochu moc citlivá, trochu moc přemýšlivá a asi taky trochu blázen. Mám pocit, že, co se má stát stane se, a tak když to chci někam dosáhnout, moc proto nedělám.Nebo jsem aspoň prozatím nedělala. Ale teď chci začít. Pokud jsem v něčem dobrá, projeví se to. Nějak se to zvládne. Nějak se všechno zvládne.
Lidé kouří, pijí a dělají další věci, kterými se jen ničí. A tak mě napadá otázka: proč? Proč se tohle děje kolem nás? Vždyť jak se můžeme divit tomu, že onemocníme, že umíráme, když si se svým tělem takhle zahráváme? Ano, možná je tohle pohled jen jedné šestnáctileté dívky, ale je mi jedno, že se tomu lidé vysmějí. Pravda je, že nemoci jsou jen odplata těla za to, jak s ním zacházíme. Je to něco jako výplata za vaši práci. Pokud budete šetrní a pracovití, budete zdraví, ale pokud budete líní a hrubí, nikdy nebudete v pořádku. Musíte o své tělo pečovat, musíte ho hýčkat, protože fakt je, že člověk může být šťastný jen když je zdravý. Jakmile budete nemocní, nikdy si neužijete chvilky, které by jste jindy prožily neuvěřitelně nabití energie. Když budete nemocní fyzicky, zapůsobí to i na vaši psychiku a hned bude vše špatně. Chcete jen spát, odpočívat a netrápit se věcmi, které vás štvou. A kterým jste se dřív uměli postavit. Dříve jste dokázali sportovat a lítat bez únavy. Dnes vám stačí trošku a zničí vás to ,dokud zase nedopřejete tělu mnoho hodin spánku. Vše bude špatně. A to jen kvůli tomu, že jste svoji práci neodvedli dobře. Jen kvůli tomu, že jste ublížili. Ne ostatním lidem, ale samy sobě.
Protože fakt je, že když ubližujeme, ubližujeme převážně jen samy sobě. Ublížíš někomu, ale vrátí se to k tobě stejně plivanec, který vyflusneš při jízdě na kole. Stalo se už asi každému, že ublížil někomu, ale přitom kdo nejvíc trpěl, byl jen on sám. On a jeho svědomí. Svědomí je asi největší slabost a zároveň naše jediná záchrana. Většina lidí má svědomí, které jim zabraňuje dělat zlé věci, nebo je to alespoň krotí. Vlastně jim to brání dělat, to co by jinak dělat chtěly. Pak jsou lidé bez svědomí a to je snad ještě horší. Můžou si dělat, co chtějí, můžou ubližovat, můžou mučit a místo toho, aby je to ničilo, přivolává jim to radost. Modlím se, aby takových lidí moc nebylo, ale myslím, že jen moje modlení nepomůže. Všechny lidi bez svědomí bych zahnala mezi divoká zvířata a nepustila k ostatním lidem, kteří si jen chtějí najít své místo na světě. Protože takoví lidé nejsou nic jiného než zvířata. Vlastně jsou míň než zvířata, protože mnohá zvířata jsou vyspělejší a citlivější než kdejaký člověk .Člověk bez svědomí vlastně zamrzl v jakési části vývoje, v době kdy jsme se vyvíjeli od opic až po dnešek. Skoro bychom je mohli litovat, pro jejich nedostatky. Na druhou stranu někoho možná napadne, co když je to naopak? Co když lidí bez svědomí, jsou naopak dál než my a dokáží to svědomí potlačit? Dokážou přemoci podstatu člověka? V tom případě i přes to, co dělají nebo jací jsou, bych se jim asi chtěla poklonit. Přemoci vlastní hlavu, přemoci to, jací jsme, je asi to nejtěžší, co může člověk udělat.
Řekla bych, že člověk ja vlastně tak zaměřený jen na sebe a na vlastní potřeby, že se zapomněl koukat kolem. Jak jsem napsala v jedné ze svých úvah, lidé chodí světem se zavřenými očimi, zahledení jen do sebe a vlastních problémů. Přitom je tak krásné otevřít oči a spatřit, že ještě jsou ty světlá místa a lidé, kteří si zaslouží naši pomoc. Že i přes všechno ,co se děje, jsou dobří lidé a je dobrý svět. Jen ho najít. Nezavírejte oči před světem, snažte se zvládnout pohled na tu bolest, co kolem nás proplouvá a rve nám uši a někde za tím spatříte světlo. A tam zamiřte a pomocte tam, kde je potřeba. Jen tak budete šťastni. Tím, že zlo nevidíte, neznamená že tu není. Proberte se a udělejte něco s tím, jak žijete. Nežádám vás jen já, malá holka ,co si ráda uvažuje nad životem, ale žádá vás celý svět. Celý svět haleká, že chce změnu. Tak proč by nemohla nastat právě teď?
Je těžké něco měnit a nejtěžší je měnit sama sebe. Co je k tomu potřeba, abychom v našem boji uspěli? Samozřejmě, že láska. Láska se nevkrádá jen do našich srdcí, láska je prostě všude. A jakmile milujeme a cítíme, že nás někdo miluje, hned se vše zvládá lépe. Nejsi na světě sám a máš někoho, kdo za tebou půjde. I v tom boji o dobro. Když se cítíte samy, rozhlédněte se kolem, vždyť často jen nevidíte lásku, kterou k vám někdo vysílá. Odepíráte se o ní a přitom by stačilo je natáhnout ruce a přijmout to, co je vám nabízeno. Otevřete se světu, otevřete se lásce a vše bude krásnější. Boj o tento svět bude hned snadší. Lidé drazí, milujte se a i celý svět vás bude milovat.
Tak a teď se ptám? Jste vy spokojeni ze svým životem? Připadá vám, že je vše, jak má být? V tom případě jsem asi opravdu já sama divná a svět kolem je v pořádku. Pokud ale cítíte, že mám pravdu, nebo aspoň tušíte, že je něco špatně, myslím, že je načase s tím něco udělat. Spojíme se a zvládneme cokoliv. Přinutíme všechny, aby změnily svůj život. Aby šli v našich krocích a udělali z tohoto světa zase ráj. Protože v tomto světe, už člověk prostě nemůže být šťastný. A jestli ano, chvíle kdy je šťastný je tak málo, oproti chvílím, kdy padá a padá stále níž. Chci to změnit. Mám strašnou chuť a víru očistit tento svět. Jediné co chci je, abych byla šťastná. Abyste vy byli šťastní. Tak teď mi povězte, jsem blázen, když chci změnit svět?