Lost? Not , only changed...

Sedím na posteli a dívám se na fotografii z prvního ročníku střední školy. V očích se mi proti vůli hromadí slzy. Když uslyším, jak se za mnou otevírají dveře pokoje, rychle zamrkám a slzy setřu. Pohled od fotky ale neodtrhnu, nemůžu.
"Kdo je to? Vaše třída?", nakloní se ke mně spolubydlící.
"Byla.", povzdechnu si.
"Byla? Já si nevšimla, že už bys odmaturovala nebo propadla...", podiví se.
"Ne, to ne, ale oni...", nedořeknu to, nevím jak vysvětlit, o čem přemýšlím.
"Aha, tak to pak jo.", kývne s úsměvem hlavou a zase zmizí. Nepochopila to.
Zase jsem osaměla s fotografií v ruce. Pokojem se táhnou zasmušilé melodie a mou hlavou ještě zasmušilejší myšlenky. Pozoruji tváře usmívající se do objektivu a mám pocit, že je to už strašně dávno, co jsem se s těmi lidmi viděla naposledy. Jsou to zhruba dva roky, ale přijde mi to jako věčnost. Vedle položím letošní fotografii. Jsou na ní stejní lidé a přeci někdo jiný.
Na starém obrázku jsou tváře, ze kterých na mě pokukuje zvědavost, radost, snaha, ale i troška strachu a obav z neznámého. Z úsměvů je ale zřejmá hlavně srdečnost a přátelství. Pohled vedle. Prázdné tváře bez výrazu. jediné, co z nich cítím, je jakási lhostejnost, snad přetvářka a faleš. Lacinost. Obyčejnost. Ti první jsou mi sympatičtější.
Touhu poznat nové, jít si za svými ideály a něco dokázat vystřídala snaha o co nejjednodušší život. Proč se snažit o co nejkrásnější, nejvíce a nejlépe prožitý (a využitý) život, když stačí přežívat jen s minimální námahou? Asi takovým heslem se řídí. Bože, dělá se mi z toho špatně.
Mladí lidé na první fotografii byli mými přáteli, měla jsem je skutečně ráda. Ale kam se ztratili? Ptám se sama sebe a vzápětí si uvědomuji odpověď. Oni se neztratili, změnili se. Už to nejsou oni. tihle lidé mi nebudou chybět, až odsud odejdu a přestanu je denně vídat. Ale tamti, ti mi schází už dnes. O to více, že už je asi nikdy znovu nepotkám. Z toho poznání je mi nanic.
Teď už se mi vážně chce brečet. Snad pro to, že už vím, co je příčinou. "Svět se mění a my s ním.", řekl kdosi. A je to pravda, jinak to snad ani být nemůže. Ale proč musí být ta změna zrovna k horšímu?!
Když už pomalu začínám propadat beznaději a znechucení, všimnu si několika tváří, které se sice také změnily, ale přesto jsou stále něčím stejné. To původní nezmizelo, nebo alespoň ještě ne úplně, a přidalo se k tomu i něco navíc. uvědomuji si, že oni jsou stále mými přáteli, stále je mám ráda. Pořád si s nimi mám co říct. Jak jen jsem je mohla opomenout?!
Smutek a rozčarování z původního poznání stále přetrvávají, ale přidala se k nim i radost, že ne všichni se změnili stejně. A pořád tu zůstává i naděje, že existují výjimky. Mí přátelé jimi jsou a já jim za to děkuji...