Psi a vlci

Co je ochočené, mě nebaví.
A co se samo od sebe nechá s jehněčí pokorou ochočit už vůbec ne.
A že se to netýká jen zvířat. S lidma je to úplně to samé. Radši bych si do bytu přitáhla samotného krále vlků se vzteklinou, než pudlíka se srstí připomínající účes jedné mé učitelky ze základky, byť by uměl číst.
Láká mě představa, že si toho vlka sama vychovám, i kdyby mi měl v brzké době uhryzat ruce a sápat se mi po krku. I kdybych vlastně celou dobu věděla, že z vlka beránka neudělám. I kdyby bylo jasné jak facka, že jakmile mu otevřu dvířka klece, bude to možná to poslední, co mi bylo na tomto světě dopřáno udělat. Právě proto. Co se cvičeným psem /člověkem/? Chci tohle - udělá to. Skoč - skočí. Dej pac. Dej pusu. Dá a nereptá. Po čase to unaví. Omrzí. Člověk vždycky chce to, co nemá. Nedá si pokoj, dokud to nedostane, a vlci nejsou zrovna ten typ, který plýtvá velkorysými skutky a který plní každý rozmar. A když už, potěší to mnohem víc, než od pudla... ne?
Krom toho, je mnohem adrenalinovější hrát si s vlkem v kleci, než s pudlíkem na zahradě.
Jasně, i roztomilí pejskové koušou, ale to je jen takové neškodné, laškovné chňapání po prstech, ve kterých držíte kostičku, za odměnu. Ale vlci... Jednu chvíli jsou úplně klidní a než se nadějete, je po vás. Takový vlk se zakousne a nepustí. Narozdíl od pudla. I když i ten vás může převézt.
Ach jo...
Já bych chtěla vlka...