DOSPĚLOST Z POHLEDU "DÍTĚTE"

Co je to vůbec být dospělý? Dokáže někdo tento pojem definovat? Asi ano…Asi se nad tím spousta lidí ani nezamýšlí a také si asi každý sám jednou opravdu uvědomí, že už jeho vnitřní dětský hlas, který v něm tak dlouho přetrvával odešel…

Každý člověk za celý svůj život vystřídá spoustu rolí (dítě, student, přítel, rodič, zaměstnanec, šéf, prarodič atd.) Relativně dlouhé období svého života jsme dětmi a naše dětská role v nás přetrvává v malinkých útržcích většinou po celý život…Role dítěte je ta nejkrásnější, nejšťastnější a nejméně náročná…Děti se totiž netrápí tím jestli nás globální oteplování ohrožuje stále víc a víc…nad zprávami o zemětřesení v Číně si řeknou, že je to hrozné, ale dále se tím netrápí…Děti mají na starosti jiné věci, musí si vydobyt svou patřičnou pozornost v rodině ve skupině kamarádů, musí se naučit každého okouzlit, pěkně poděkovat a nebát se omluvit …Od toho, jak probíhalo naše dětství se pak rozvíjí celý náš život a dokonce už na malém dítěti můžeme dobře tipnout jaký nejspíš bude až dospěje.…Dítě, které jde slyšet všude = jasný vůdce a šéf, dítě, které sedí tiše v koutě s pastelkou v ruce = umělec… dítě, které mluví pouze výjimečně bude mít nejspíš problémy ještě dlouho, než se naučí dobře vystupovat na veřejnosti…Ale třeba mu půjde lépe psaní. A tak bych mohla pokračovat dlouho. Je zvláštní, jak nás dětství ovlivňuje…je to děsivá představa, když si uvědomíme, že v tomhle období nám utvářejí z velké části charakter rodiče, prarodiče a lidé příbuzní, kteří nás vychovávají…Největší vazba je zde ovšem na rodiče…pokud bych měla rodiče, kteří se mi nikdy příliš nevěnovali a nikdy si ke mně nevytvořili žáden vztah, neobjímali mě a nedávali mi pusu na dobrou noc, tak bych nejspíš měla celý život problémy s tím dávat své pocity najevo. Já si ale myslím, že vše jde překonat. I například tenhle problém s emocemi. Silný jedinec, který si svůj problém uvědomuje a je přesvědčený, že to chce změnit, to dříve či později překoná! Láska to je ten nejlepší lék…Zákon stanovuje hranici osmnáct let, za tu, která odděluje dětství od dospělosti, každý ale víme, že je to pouze formalita a dospělý v tomhle věku je opravdu málokdo…Já osobně si myslím, že určitě nikdo! Ale spousta „náctiletých“ se tak cítí.

Dospělost versus dětství…Co vede děti k tomu, že chtějí být co nejdříve dospělé? Už je jejich život nudí a mají pocit, že vůbec nežijí…A tak začínají chodit ve 14 na diskotéky, ještě nemají ani občanku, a už pijí dvojité vodky za sebou, jen aby byly co nejdříve v jiném stavu, než v jakém na párty přišly…Chtějí být sebevědomé a mít pocit, že mohou vše a nic se jim nestane…Mají pocit, že celý život promrhali a vůbec si života neužívali, a tak to chtějí v co nekratším čase dohnat…Chlubí se vrstevníkům, že měli těsně po patnáctinách první sex. A sebevědomí se jim zvyšuje, když jim ostatní tipují o dva roky víc, než jim je. Každý dospělý člověk, který si tohle přečte tyhle děti odsoudí a řekne si, že je to katastrofální, co se v dnešním světe s mládeží děje. Najdou se samozřejmě výjimky, děti, které jsou opravdu ve 14 a 15 ještě děti, které jsou raději doma s rodiči a nějaký alkohol v ústech by si nedovedly představit, ale tyhle děti jsou opravdu mírně zvláštní. V tomhle vývoji, nemají přirozený pud jít se už konečně bavit a užívat si. Zažít adrenalin z toho, že vás opilé chytnou a ne sedět před TV s rodiči a koukat se na nějaký nudný film. Tyto děti jsou raději s rodiči, které mají opravdu rády a také jsou většinou velmi chytré…zřejmě ta přílišná chytrost jim zabraňuje, aby udělali něco, co je přísně proti zákonu. Ale já myslím, že touhle fází, opít se, zjistit jaké to je mít vysoké sebevědomí, pokud ho nemá, by mělo projít každé dítě. Pokud jím neprojde, tak myslím, že o něco v životě přišlo. Já tím také prošla, nestydím za to…Bylo to tvrdé období, pro dítě naprosto nové, neuvěřitelné. Život se mi od chvíle kdy jsem poznala svět diskoték změnil od základu. Opíjela jsem se každý týden, dostávala jsem tak lekce, poznávala jsme jaký je život, jací jsou chlapi, ale také mi to dodávalo patřičné sebevědomí, které mi vždy tak trochu chybělo. To mi pomohlo si najít kluka, do kterého jsem se až po uši zamilovala a to bylo ono…Láska. To je další fáze dětství a přelom dospělosti…Spousta dětí říká, že jsou zamilovaní, ale po měsíci zjistí, že to láska nebyla. Kde děti potkají více partnerů, než na diskotékách? Nikde…a mění se to tam každý týden…Poznávají tak spoustu různých charakterů, až konečně najdou toho pravého, tu první opravdovou lásku, se kterou vydrží rok, dva, tři až celý život…Tak jako já…Našla jsem tam svého kluka, se kterým jsem teď přes dva roky…Už nepočítám, tak jako děti, každý den co jsme spolu. Máme se rádi a ani jeden si nedovedeme představit, že bychom spolu někdy nebyli. Láska, ta mi pomohla dozrát a uvědomit si, že alkohol k životu nepotřebuji. Že se dovedu bavit i jinak a lépe. Svět tradičních diskoték jsem najednou přestala k životu potřebovat. Teď chodím jednou za dva měsíce na stodolní, protože vášeň z tance ta ve mně stále silně přetrvává a myslím, že vždycky bude!

Je to zvláštní, je mi osmnáct. Podle zákona bych právě teď měla začít pít a poznávat co je to alkohol, ale já místo toho říkám, že jsem se už skoro dva roky neopila. Neříkám, že alkohol někdy nepiji, ale pouze v malé míře a spíš na chuť věci které mám ráda, Dospělá ale nejsem…Necítím se tak a momentálně mám takový pocit, že dospělá nikdy nebudu. Dokážu se chovat někdy podle pravidel slušného chování, aspoň se o to pokouším, dokážu tomu přizpůsobit svůj vzhled, ale myslím, že jako s dospělou osobou se mnou jednají jen výjimečně. Je to tím, že to mé dětské já, ze mě pořád vyzařuje, většinou si toho všichni hned všimnou, a pak také přizpůsobí své jednání ke mně…V osmnácti je těžké se prosadit ve světě dospělých, když nedokážete potlačit své dětské já. Problém je v tom, že mě z velké části můj dětský hlas nevadí. Proč být dospělá, dělat ze sebe vážného, sebevědomého člověka, který prostě nejsem. Jan Werich jednou řekl: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Myslím, že čím více mají děti vědomostí, všeobecného přehledu, zajímají se o dění na Zemi a dokáží se už třeba pobavit i o politice, tak se stále více stávají dospělými. Trápí se miliony mrtvými na Barmě a v Číně a taky tím, že jim jejich prezident svými názory ničí pověst. Ve dvaceti už tohle většina „děti“ zvládne a velice silně se v nich bije hlas dítěte a hlas dospělého. Takového člověka při tomhle vývoji a vnitřním boji je fascinující pozorovat. Někdy se s ním pobavíte právě o takových věcech jako jsou volby v USA a někdy se spolu zase zasmějete u Simsonů a říkáte si jaké jste jelita, když uděláte nějakou banální chybu. Já jsem si v patnácti se svou kamarádkou říkala, jak jsme hrozně dospělé a o tři roky později si při mnoha situacích říkám jaké jsem stále hrozné dítě. Já sama si říkám, že dospělá budu nejspíš až ve chvíli, kdy se svým manželem začnu plánovat dítě a v den, kdy se mi narodí si řeknu „Jo holka, už jsi asi fakt dospělá, teď už nebude tvou jedinou největší láskou manžel, ale také tohle dítě“

Dospělí = vyrovnaní, sebevědomí, šťastní? Konec dětského období doprovází většinu dětí nevyrovnanost, náladovost někdy deprese…Mnoho dětí pozná spoustu zklamní, přeci jen jim byl celý život malován na růžovo, a když najednou tajně vstoupí do světa reality, tak mají krutý pocit, že svět není barevný, ale černobílý. Život není spravedlivý, a tak se ho snaží přepít alkoholem. Když mají velkou smůlu jedno zklamání, střídá další a s ním taky beznaděj, že se jednou konečně poštěstí. Tyhle období dětství a dospělosti jsou vlastně stejné. Všechno to záleží na charakteru, na síle vůle a na tom kolik se toho člověk naučí snést. Někteří jsou úspěšní a někteří se podřizují. Jedni jsou optimisté, druzí pesimisté…odpověď na otázku, kterou z této skupiny mají lidé raději a komu se žije lépe, je jednoduchá…Období puberty nás připravuje do života, podle toho kolik poznáme různých charakterů lidí, a také to kolikrát se spálíme nebo budeme někým zklamání, tak to vše nás také ovlivňuje v dalším životě. Tohle období je hodně o hledání a především o hledání sebe samého…Takže to jak nás v dětství vychovali rodiče a také to, co během dětství zažijeme a kolik ran se nám během tohoto období zahojí, tak to nás ovlivňuje na celý život tak, jako už žádné další období…

Období dětství je krásné, tak nač se ho snažit co nejrychleji z našeho života vypudit? Děti to prostě ale musí. Dnešní svět je k tomu nutí. Je krutý, příliš rychlý a hektický. Když dítě zaspí a neuvědomí si včas, že aby na tomhle světě přežilo musí mít patřičné vzdělání, titul a mnoho průbojnosti, tak se probudí v malém bytě, bez partnera a s líčidly na tváři…