Někde na světě

Za teplých letních nocí otvírám svoje okna a hledím ven. Miluji vůni posečené trávy společně s doznívající vůní rozpáleného dne, kterou pomalu střídá noční chlad. Tahle vůně má pro mě příchuť svobody a připomíná mi léto. Venku je taková tma, že ačkoli se snažím očima jí proniknout, připadám si jako slepec, je to zvláštní pocit vnímat svět jinými smysly než jen zrakem. Tápu z místa na místo, ale černota mi znemožňuje cokoli spatřit. A pak zvednu oči k obloze, nebe v barvě rozlitého inkoustu rozsvěcují hvězdy. Jsou malé a velké, září slabě nebo naopak hodně, tvoří seskupení nebo jen tak osamoceně poblikávají na západě. Nikde jinde než tady takové hvězdy nejsou, není tu moc vymožeností civilizace, nenajdete tu telefonní budku, není tu hospoda se svými stálými štamgasty nebo krám kam si skočíte koupit housky k snídani. V takovýchto chvílích přemýšlím o sobě, o svých přátelích nebo o lidech které neznám. Je na světě někdo jako já? Nebo někdo kdo přemýšlí zrovna o tom stejném o čem já? Cítí se stejně tak sám jako já? Vím že se nikdy nedočkám odpovědi, není nikoho kdo by mi je dal. Ale věřím, že někde na světě je někdo komu voní každá roční doba jinou vůní, má rád když mu dešťové kapky dopadají na obličej, uzavírá se do svého světa s knihami, nosí šílené ponožky a nestydí se za to, nemá rád nicnedělání a pecičky v malinové marmeládě.... Někdo kdo si v dnešním světě připadá trochu cize. Snad budu mít štěstí a jednou ho potkám, možná o tom nebudu ani vědět, ale ten pocit že někde je si hýčkám.
Nakonec se vrátím ze svých toulek po hvězdách zpět na zem a zastydím se, že hledám někoho kdo mi je podobný, protože své přátele už mám. Přátele, kteří nejsou mojí kopií, nemají identické nápady, nejsou stejné povahy a mají rádi jiné věci než já. A uvědomím si, že nechci aby byli jako já, že naše odlišnost dělá naše vztahy zajímavými a různorodými, díky nim spolu zažíváme nezapomenutelné chvíle. Máme společného jen jedno: a to že se jeden na druhého můžeme spolehnout a kdykoli se o sebe opřít. Své přátele bych spočítala na prstech jedné ruky, i když vím že to není mnoho, nebudu nikdy sama, protože tito přátelé nejsou sezónní ale řadí se mezi trvalé.
Nechávám okno otevřené, aby provoněný vzduch mohl proudit do místnosti a uléhám do své postele, tentokrát s pocitem, že ve svém trápení nejsem sama. Přesto.....co když někoho jako jsem já jednou potkám?