Studené slunce

STUDENÉ SLUNCE

Někdy mám krutou, bolestivou touhu po svobodě. To je pochopitelné. Podivnější je, že důvody, pro které po ní toužím, jsou často snílkovské, dokonce malicherné. Člověku se zabodne do srdce představa nějaké malé radosti, která pak zastupuje celý složitý pojem volnosti. Například hnízdo kosa, které jsem objevil nad schody vedoucími do stinné, zapomenuté zahrádky, kde jsem začal pěstovat růže. Kos si tam postavil hnízdo, samička seděla na vejcích a ustrašeně pozorovala, jak jdu kolem a dělám, jako bych ji neviděl. Ta vzpomínka mne dlouho trápila. Pak ovšem jsou tu ty veliké věci, láska a stesk po lidech. Ten pocit zlý, hlodavý, že prchá čas, který se nevrátí. Ale s těmi velkými bolestmi se už člověk naučil zacházet, zkrotit je, takže ulehnou poslušně na povel jako tygři v manéži, ale ty malé ostny bodnou nečekaně, hluboko a pozoruhodně dlouho krvácejí.