Jsem jak prokletý

Jsem prokletý... Je mi to líto, ale musím nad tím přemýšlet, další ráno, protože jediný obraz, který vidím je její. Chci, aby to skončilo, je to trápení, ptám se sám sebe, jestli už nemám být dávno mrtvý, když ona mě už nepotřebuje a já ji pořád nechtíc v srdci nosím. Nejspíš jsem měl zemřít tenkrát, když odešla, protože se nic nemění, čas sám o sobě nic nespraví, akorát jsem každým dnem zatrpklejší. Takhle to dál nejde, je to k zešílení, asi bych opravdu měl jít pryč, to štěstí, po kterém jsem toužil, jsem s ní chvíli sdílel a co mě čeká nyní? Už nevím, co by mi znovu naplnilo srdce... Já nechci další takové ráno... Ale mrzí mě, to jak se cítím, mrzí mě to obzvlášť kvůli jednomu člověku, protože, ač je to divné a je hodně daleko, tak mám pocit, že jí na mně opravdu hodně záleží, proto je mi líto, co tu nyní píšu, ale snad mi po tom bude alespoň o něco lépe, tak odpusť, pokud to někdy budeš číst.