Deník Anny Frankové

Vlak se pomalu rozjíždí a já otevírám knihu, co jsem právě koupil. V zapadlém antikvariátu ležela skoro zapomenutá mezi budovatelskými romány, které si stejně nikdo nekoupí. Zřejmě protože byla zastrčená tak vzadu, ji nikdo nekoupil.
DENÍK ANNY FRANKOVÉ, růžové písmo na bíločerné obálce, které dominuje tvář dívky, která je autorkou.
Pomalu se dávám do čtení jejich deníkových zápisků, které si psala v době druhé světové války.
Papír je trpělivější než lidé…píše hned zpočátku svých zápisků, když osvětluje, proč vlastně deník píše. Věta, co mě zaujala a já zvedám oči od knihy. Dívám se, jak krajina kolem rychlíku mizí, a přemýšlím o pravdivosti tohoto sdělení. Papír je trpělivější než lidé…věta mi pořád naskakuje a já si uvědomuju, že to tak je. Vidím sebe, jak otvírám šuplík a beru sešit, kam píšu všechno, co mě napadá. Zklamání, radost, hysterické výlevy, často věty bez smyslu, aktuální nápady, básničky, věty, co se mi líbí, citáty, povídky, ve kterých píšu o jiných, ale stejně je to o mě. Listy nad kterými se mi kolikrát chce smát, někdy brečet, někdy ani nevím, že něco takového jsem napsal, někdy se mi znovu v menší míře připomene pocit úlevy, který na mě padl, když jsem něco napsal. Něco, co prostě muselo být řečeno, ale nebyl nikdo, kdo by vyslechl, nebo nebyla odvaha, abych se odvážil někomu říct, co se mi honí hlavou. Vím, že by přišlo nepochopení a zklamání. Zklamání nad tím, že není nic takové jaké se zdá, že věci jsou jiné a já jsem jiný, než bych k všeobecné spokojenosti měl být.
Sešit obsahuje můj pocit, který jsem do toho vložil, napíšu všechno, co jsem schopen papíru sdělit, ale třeba jinému člověku bych to nebyl schopen říct. Až když se skláním nad papírem, tak jsem to já…a papír neuteče, nestane se, že nebude poslouchat, nebude mít čas. Neodsoudí, neřekne ne…