Ve Vrtbovské zahradě

Hortenzie, pnoucí růže, arkády tvarované z habroví...nádherný prostor na Malé Straně v Praze.
Jako holka jsem ji pro sebe objevila...zapomenutou a polorozpadlou.

Po revoluci ji opravili, i dnes je zcela výjimečná.
Komorní a vznešená zároveň.
Uspořádaná do terasovitých stupňů.
Ukryta v tichu, daleko od nájezdů turistů.

Už se tu platí vstupné, ale myslím že těch 45 korun za to stojí.
Místo jako stvořené ke schůzkám.
Vřele doporučuji...

Dlouho jsem ji neviděla.
Ale dnes mám volný den.

Mezi keři se line barokní hudba...co to...nikde nikdo.

A na vratech nápis:
Dnes ZAVŘENO.
Koná se zde svatba.

Škoda, řekla jsem si.

Přesto mě pustili dovnitř.
Jen tak.
A zadarmo.

Usazená na lavičce v loubí břečťanu jsem je zahlédla.
Nevěsta...hezká hnědovláska, on se mi taky líbí.

Fotograf pobíhá sem tam, připomíná motýla.
,,Ženich se podívá na nevěstu!"...cvak.
Objetí a úsměv.

Koukli se na mě.
Usmáli jsme se.

Dívám se, a píšu o nich.
Netuší...
Kradu jim jejich příběh.

Fotograf lamentuje.
,,Nemá to tu pravou náladu, chybí světlo."

Přála bych jim slunce...
Na ty fotky.
A do života...

Vysvitlo...smějí se.
Budou mít hezké snímky.

Svatba ve slunci.

A co v životě...?
Jak to s nimi bude ?

Jsem na měkko.
Honem setřít slzy, ještě by se nevěsta lekla.

Proč nás ženské každá svatba tak dojímá ?

Dotkne se to něčeho uvnitř v nás.
Je to okamžik, den, kdy se dáváme.

Dáváme se.
Vydáváme.
Vdáváme.

Napospas muži a životu.

Někdy to vyjde, a jsme s díky přijaty.
Někdy odmítnuty.
Někdy se dát nehodláme.
Někdy se vydáme až na dřeň, a nic nám nezbyde.

V duchu přeji této mladé ženě, aby byla přijata s Láskou...