Tvář

V poslední době jsem si všiml několika nešvarů, které vidím všude okolo sebe. Jedním z nich je věčně zachmuřená tvář. Z čeho tato zachmuřenost plyne? Proč jsme vlastně nešťastní nebo neustále naštvaní?

Především je to z důvodu neustálého reptání. Nevím, kdy přesně tento nešvar vznikl, ale ptaří k tomu nejhoršímu. Stále si stěžujeme. Nejčastěji nadáváme na nedostatek fiančních prostředků. Všechno zdražuje! I u doktora se platí! Ten nájem je tak nehorázně drahý. Ale trpí snad někdo z nás? Ukažte mi prstem na jednoho jediného člověka, který nemá na chléb. Ukažte mi jednoho jediného, kterým nemá co pít. Máme dům nebo byt, oblečení, stravu...Většina z nás má práci. Co nám tedy pořád vadí? Národ Čechů se stal národem věčných ubrblanců. Nijak netrpíme, avšak pořád si stěžujeme. A televize a všemožné véčkové noviny a časopisy nás v tom smělě podporují. Vůbec už ale nevidíme druhou stranu mince. To, že máme jídlo, střechu nad hlavou, rodinu – to je přece úžasné! To, že se ráno probudím a září slunce. Vidím hvězdy v noci, naslouchám zpěvu ptáků. Mohu mluvit a radovat se s jinými lidmi. To je přeci důvod k úžasné vděčnosti a radosti. Zapomínáme na velkou krásu okolo a stále hledáme malé chybičky. Ale tím neustálým reptáním si otravujeme srdce a celý život a to je důvod toho kyselého výrazu ve tváři.

Pak zde máme závist. Televize a média nás bez přestání krmí tím, že musíme být hvězdami. Žít jako obyčejný člověk se již bezmála považuje za zločin. Musíš mít postavení, peníze a moc, jinak... Jinak nejsi nic. Kdy se to stalo, že peníze zvítězily nad lidskostí? Pro postavení jsme ochotni podvádět. Lhát i pomlouvat. Denně to vidím v práci. Ale nic z toho nemá smysl. Zamysli se, boháči. Ještě dnes večer zemřeš a tvůj majetek rozkradou lupiči a rozežerou moli. Zamysli se! Peníze, moc a sláva život nenaplní. Jediné, co naplí život, je láska sdílená s druhými, její rozdávání a přijímání.

Jak by řekl Dharmaby, často lpíme na úplně zbytečných věcech. Není divu, vždyť je nám to bez přestání vtloukáno do hlavy. Lpíme na majetku, penězích, postavení, ale také na svém vzhledu nebo na manželce a dětech. Těch věcí může být spousta. Mít rodinu a starat se o ni, to není nic špatného. Stejně jako je v pořádku vlastnit peníze. Problémem je lpění – tedy nezdravá závislost. Člověk není svobodný, jestliže stále na něčem lpí. A život bez svobody není životem. Je to jen přežívání, neustálé strachování se, aby mě podřízený nevyšoupl z mé pozice, aby mi zloděj neukradl auto, aby má ženě neodešla za jiným. Lpění je život ve strachu. Ale nám byl přece darován život radostný, láskyplný a svobodný. Na tomto místě je, myslím, zapotřebí uspořádat si uspořádat si své životní hodnoty. Bez toho to nejde. A najít sílu vzdát se věcí, které nás svazují nebo vlastní. Peníze, drogy, práce, ba i příroda – to vše je nižší než člověk. A věci nižší člověka nenaplní radostí nebo štěstím. To mohou udělat jen hodnoty vyšší – láska, schopnost dělit se, pomoc druhým. Odevzdejme to, co škodí a nalezneme neuvěřitelnou svobodu. Nic pro nás nebude nemožné.