Takový je život!

Nic není věčné. Všechno má svůj začátek a taky konec. A jednou se můžeme probudit do krásného a teplého dne a přesto být smutní, protže jsme zjistili že něco skončilo. Tu ztrátu pocítíme vzdycky, alespoň malou. Možná si říkáme že vlastně není důvod pro to truchlit, že vlastně nebylo o co stát, ale opak bývá pravdou. Vždycky se alespoň střípek smutku vloudí do našich myšlenek a my zjišťujeme že ne všechno bylo tak špatné. Byly i hezké chvíle a zážitky, ty drobnosti, které nás na malý okamžik dělali šťastnými.
A pak přišly i ty smutné chvíle, chvíle, na které neradi vzpomínáme a možná snad převážili svým počtem, velikostí i častostí ty chvíle dobré. Přesto, to krásné by jsme si měli uchovat ve vzpomínkách. Možná i s malou nadějí, že by se mohly jednoho dne vrátit a být zase naší součástí a součástí našeho života.
I když nás smutek zavalí a je tak těžký, že si myslíme že už se nedokážeme zvednout, nevzdáváme to. Nikdy se nesmíme vzdát a stále v nás musí zůstat víra, že všechny rány se jednou zacelí, bolest se ztratí a my se budeme moct radovat z toho krásného a slunečného rána. Někdy to jde lehce, někdy hůř, někdy máme pocit, že to opravdu nezvládneme. Ale pak většinou přijde někdo, kdo nám ukáže tu správnou cestu a najednou už ta tíha není tak velká a cesta k lepším zítřkům tak trnitá.
Každý z nás máme svého strážného anděla a ten se vždy objeví v tu správnou chvíli. Ať už v podobě přítele, rodiny, či úplně neznámého člověka. A pak si najednou uvědomíme, že to co máme přímo před nosem a bereme to jako samozřejmost, je vlastně vzácnější a nám mnohem dražší, než to co jsme ztratili. Takže opravdu platí to, že "všechno zlé je pro něco dobré."
I když něco ztrácíme získáváme na druhé straně něco krásného a zase jsme o krok dál a snad i moudřejší...