Subkultura či konformita?

V anarchistických a antifašistických kruzích poslední dobou převládá zajímavý trend. Ve zcela odlišném duchu, než tomu bylo v devadesátých letech, se antiautoritářští aktivisté staví k pojetí subkultur, přičemž jejich skutečný význam je často odsouván do pozadí. Subkultura (či kontrakultura) již není chápána coby podtržení individuality, nýbrž jako spíše přitěžující okolnost zbytečně zviditelňující a marginalizující. I dříve subkulturně žijící lidé se začínají subkultur stranit, přičemž argumentují negativy, které společnost těmto subkulturám přisoudila. Zapomínají však na to, že ona hnutí mají také svá pozitiva, zejména inspirativnost, jíž (byť ne vždy v nejlepším světle) ovlivnila kulturu oficiální a zejména funkci zrcadla, v němž vždy vidí společnost sebe sama tak, jak se vidět nechce. Subkultura by dle mého názoru měla být vždy propojena s určitou formou politického aktivismu, ovšem ani sama o sobě není zbytečná! Vznik punku ve Velké Británii byl přeci přirozenou reakcí na krizi kapitalismu a obscénní mládež se svou vulgární jednoduchou muzikou a oplzlými gesty byla skutečně jen zrcadlem, v němž mohl krizi prodělávající kapitalistický systém vidět svou vlastní hnilobu. Ač se může zdát punkové hnutí již okoukané a neaktuální, není tomu tak. Přestože se řada punkerů ze zemí Sovětského bloku vzdala po pádu bolševismu svých názorů kvůli částečně nabyté politické svobodě, valná část tohoto hnutí zůstala u svých názorů proto, protože pochopila, že v řadě zemí došlo pouze k poklidné výměně politických elit a oč víc vzrostla svoboda politická, o to méně prostoru zůstalo svobodě ekonomické. Subkultura tak zůstala a zůstává symbolickým vyobrazením degenerace ideologie, která je právě u moci. V dnešní době se do pozice předlistopadových punkerů dostává subkultura teknařů, kteří v létě 2005 pocítili na vlastní kůži, že chce-li někdo žít příliš svobodně, stát jej brutální silou umlčí ať je režim takový či makový. Udržení subkulturního životního stylu a vzhledu je důležitý také kvůli nutnosti boje proti mediální manipulaci, která jinak zcela bez ostychu vymezuje členy subkultur mezi marginální mešinu. Nejednou se však stalo, že spojili-li aktivisté své síly, media byla nucena svou dezinterpretaci uznat a uvést věci na pravou míru (např. diskuse s politologem Zdeňkem Zbořilem po pražské streetparty v roce 1998 či omluvná reportáž slovenské televize Joj kvůli označení skinheadů za neonacisty).
Vrátíme-li se však k argumentům bývalých členů subkultur, najdeme zde dvě hlavní příčiny jejich rezignace - snahu lépe maskovat svůj aktivismus a zpohodlnění životním stereotypem. V prvním případě jde o vědomý ústupek před subjekty (policie, neonacisté, zaměstnavatelé atd), vůči nimž se člen subkultury vymezuje, což v sobě nese určitý rozpor. Tím, že se identifikuji s určitou sociální skupinou, přece vědomě obětuji část svého pohodlí. Jinak by snad subkultura neměla ve otázce určitého protestu žádný smysl! Ať již dnes či před listopadem 1989, ať již v Česku či v jiných zemích, lidé se vždy přidávali k subkultuře s vědomím, že se na úkor plného prosazení vlastní individuality vzdávají části svého pohodlí i bezpečí. Proto je přinejmenším zvláštní, když člověk komentuje opuštění určitých stanovisek a názorů tímto způsobem. V případě druhém může jít o lidi, pro něž byla subkultura zkrátka jen "zábava na dva roky", přičemž pronikli do smyslu těchto subkultur jen povrchně. Avšak i řada lidí, kteří fungovali v subkultuře desítky let, může časem zjistit, že tlak okolí již není možno unést a částečně se svých názorů vzdá. To vše je stále pochopitelné - horší je ale situace, kdy bývalý člen subkultury "dospěje" a začne o své minulosti mluvit s pohrdáním a bagatelizujícím tónem tak shazuje názory, které ještě před lety hlásal. Kdo má právo posuzovat, co je "vyspělé" či "normální"? Je snad systém, v němž menšina násilím prosazuje svou vůli většině "normální"? Je člověk, který vlastní pět aut, ačkoli čtyři z nich nepoužívá, "vyspělý"? Myslím si, že znakem vyspělosti je právě onen respekt k různosti a úcta k těm, kteří i přes mnohdy tvrdé represe státu stále dokáží žít podle svých názorů. Za svou subkulturu bychom se nikdy neměli stydět. Je součást nás samých, protože už navždy určitým způsobem zformovala naše názory na svět - proto si nezaslouží být odkopnuta.