Zamyšlení - Lhostejnost

Sedím zase tak jednou u počítače, poslouchám Nightwish a přepadne mě velká chuť zase něco nepodstatného napsat. Jenom tak pro radost z toho jak klávesnice vesele ťuká pod doteky mých prstů když zapisuju své myšlenky. Ještě pořádně nevím o čem budu psát, vlastně netuším jak dlouhý tento článek bude, ani nevím jestli bude vůbec vhodný pro čtení. Nevím. Možná se rozepíšu, možná budu stručná. Ale dnes mám chuť psát, takže to vidím spíše na tu první možnost.

Byla jsem dnes se svým psem venku. Byli jsme asi na třech procházkách. Na té poslední, kterou jsme podnikli poté co skončil můj veleoblíbený seriál Dr. House mě přepadla taková zvláštní nálada. Nechtělo se mi mluvit. Jen jsem občas řekla nezbytné ,,Povol!,, když se Ron rozhodl, že bude moc tahat. Jen jsme tak šli a sledovali jak se ztmívá. Občas jsme se posadili a jen tak poslouchali a sledovali dění kolem. Bylo to skoro jako bychom tam ani nebyli. Lidé šli kolem a o nás pohledem nezavadili. Možná to bylo tmou a oni nás neviděli nebo se jim stejně jako mně nechtělo moc mluvit. Rozhodně mi to nevadilo. Líbilo se mi tam tak být a přitom nebýt. Měla jsem pocit, že ikdybych chtěla pozdravit tak to nepůjde, protože by mi hlas vypověděl službu. S Ronem jsem se domlouvala jen pomocí posunků. Vlastně ani ne. Prostě seděl tiše vedle mě nechal se hladit a občas se usmál. Můj pes se skutečně směje a moc mu to sluší. Jeho oči se rozzáří jako diamanty a nezáří jen ony, Ronda totiž září celý od čumáku až po ocas pokud je šťastný. Vždycky když jdeme na procházku tak je docela těžké nasadit mu náhubek a dát vodítko. Celý nadšený se vrtí a poskakuje, do toho si ještě radostně štěkne. Někdy ze srandy říkám, že bych jednou chtěla zažít, aby měl z toho že jde na procházku depresi. To by totiž jistě seděl a ani nedutal. Naštěstí jsem ho tak ještě nezažila. Ron je prostě bláznivý pes. Umí mě rozesmát, ale občas i trochu ranit. I když to patrně nebude ani tak jeho vinnou, jako především mou. Tak jsme tak seděli a bylo nám dobře.
Přemýšlela jsem, když jsme tak seděli a lidé nás míjeli nad lhostejností která mezi lidmi panuje. Nejprve jsem si říkala, že je to hrozné, když se lidé tak obcházejí a je jim jedno jak se ten druhý cítí. Ale potom jsem došla k názoru, že ta lhostejnost přeci nebude tak špatná hrozná věc jak si lidi někdy myslí. Každý člověk má kolem sebe další lidi. Je jich na téhle planetě skutečně mnoho a tak je vlastně skutečně nemožné, aby se každý zajímal o každého. Každý člověk má někoho na koho se může obrátit, někoho koho může mít rád, někoho kdo mu není lhostejný. Z těch milionů lidí má každý ty své. Jak to vlastně už napsal Exupéry ve své knize Malý prin v kapitole, kde Malý princ potká lišku, a ta mu řekne něco o přátelství. Řekne mu:,, Ty jsi zatím pro mne jen malý chlapec podobný statisícům jiných malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liška podobná statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě s já zase pro tebe jedinou na světě...“
Ano člověk potřebuje přátele, ale nemůže si ,,ochočit,, každého. Postupně přicházím i na to co je na lhostejnosti dobré. Člověk, který je mi lhostejný mne nikdy nedokáže zranit tolik jako člověk na kterém mi záleží. Prostě to není možné, abychom s každým soucítili. I když jsou situace kdy lidé zapomínají na rozdíly a zavládne mezi mimi jednota. Jsou to jen takové záblesky, většinou když se stane něco hrozného. To potom uznávám, že lhostejnost nachvíly povolí a lidé k sobě mají blíž.
Možná i proto je lhostejnost důležitá. Protože nás chrání před bolestí a když mezi dvěma lidmi zmizí tak se zblíží.
Nevím nějak jsem se do toho dneska zamotala. Píšu jako o závod a možná to nedává smysl. Je pro mně dnes těžké se vyjádřit. Sotva si v hlavě myšlenky utřídím tak aby mi dávali smysl a chci je napsat, tak se mi rozutečou a já je zase nemohu sehnat dohromady. Na začátku jsem psala, že nevím jak to dopadne. Nevím je to chaos. Jsem unavená a chce se mi spát. Zítra až si tohle přečtu si patrně řeknu, že jsem napsala ,,pěknou kravinu,, ale to už je mi dnes jedno. Dnes už chci jen spát.