Komu se nelíbí Hamlet, ať si opraví vkus

„Komu se nelíbí Hamlet, ať si opraví vkus!“ řekla jednou moje babička.
Neodvážila jsem se jí tenkrát oponovat, protože babička umění rozuměla. Ale mně se Hamlet skutečně nelíbí!
Opravit si vkus. Jde to vůbec? A jak? Kolik obrazů, soch a literárních děl se nelíbilo jí? Třeba Quo vadis. Ano, ano, dobře si pamatuju, jak babička nad knihou rozhořčeně vykřikla: „Takový slaďák!“
Pro ni to bylo možná moc zamilované, ale pro mne ne. Mladá holka hledá přece lásku ve všem. Chce číst o kráse a zamilovaných lidech. Přeje si vídat na stránkách knih situace, při kterých musí zakročit sám Amor. Babička to určitě taky ráda četla. Teď už ne, je toho asi přesycená, ale kdysi..
Tenkrát zalezla s knihou do kupky sena a přemítala nad modelovými okamžiky lásky. V seně to škrábalo a svědělo. Babička nechala vykukovat jen hlavu, knihu položila do suché trávy a vůbec si nelámala hlavu s Hamletem.
Snad je na mě tento kralevic z Dánska trochu ponurý. Bojím se smrti, on mi ji připomíná. Nechci zemřít, on rozvažuje. Pro mne je nevkusný! Nedokážu se s ním ztotožnit. Jsem mladá, chci milovat a být milována. Ale šťastně. Chtěla bych překonávat strasti života, ne se pod prvním přívalem bolesti zlomit. Toužím se stát Lýgií, najít svého Vinicia, který o mne bude bojovat, bude mne chránit a nezemře. Nezahyne, protože se nezalekne smrti. Ale tomu babička asi nerozumí. Snad proto, že už našla svou životní lásku.
A možná právě ona, matka mé matky, nerozumí umění. Nelíbí se jí obtloustlí andělíčci. Já mám však baroko ráda. Nejen v baroku, my se snad lišíme úplně ve všem. Máš nevkusnou vnučku, babi! Ale třeba jsi nevkusná ty sama. Snad nemá pravdu ani jedna z nás. Pravda bude někde uprostřed. Jenomže ty si to nechceš přiznat. Jsi moc nedůvěřivá, nepřipouštíš chyby. Přečteš si idiota, zavrhneš Dostojevského. Uvidíš Macbetha, Shakespeara div neuctíváš. Co Boccaccio se svým Dekameronem, hm? Zdá se ti příliš vulgární? Drahá babičko, copak bys asi řekla na Milence lady Chatterlayové? Díla jsou různá, napsaná různými lidmi, pro různé lidi, nejen pro tebe. Kdysi, milá babičko, kdysi jsem s tebou souhlasila. Považovala jsem si Hamleta už proto, že jsi ho obdivovala ty. Jenomže tenkrát jsem si ještě neudělala svůj vlastní názor, víš? Pouze jsem opakovala, co jsem slyšela z tvých úst. Bylo mi deset. Nazpaměť jsem recitovala o tom, že je Manon dítě a plavovláska, že je první a poslední má láska. Neměla jsem ponětí, co ta slova skutečně znamenají, ale byla jsem vítěz. Pro tebe jsem vyhrála, protože jsem šla po chodníčku umění, který jsi tak pracně vyšlapávala.
Ani v muzice jsem nelenila. Od první třídy jsem cvičila na violoncello, pak se k cellu přidala flétna a kytara. Co sis přála poslouchat? Brahmse? Uherský tanec? Čardáš? Mozarta? To jsem také nesplnila. Cello odnesl čas. Neumím na něj hrát. Snad na flétnu bych ti zvládla zapískat, ale flétnu ty nemáš ráda. Z bratra jsi vychovala houslistu. Ten si dobyl slávu v tvé duši. Byl pro tebe jediným na světě, když ti hrál. Snažila jsem se. Opravdu jsem si přála mít celé tvé velké srdce jen pro sebe. Dělala jsem mnoho, ale nic se nepovedlo.
TY máš v umění první místo, já stěží chytám bronz.Vím to, přesto mám svůj vlastní názor a jsem na něj hrdá.Netoužím se stát pouze tvou kopií. Chci být svá! No, řekni sama, co by na to umělci asi řekli, mít dva stejné obrazy? Který je ten pravý? Kopie má malou cenu. Natolik si mě vážíš? Chceš aby tu po tobě něco zůstalo a vkládáš to do mě. Ale já nechci, najdi si jinou oběť.
Umění je složité. Snažím se ho pochopit, ale dá se to vůbec? Jsem umělec? Snažím se o to. Píšu básně, soutěžím. S jednou vyhraju, druhá mě odsoudí. Nezáleží ani tak na mě, s čím uspěju. Záleží na čtenáři. Každému se přece líbí něco jiného. Umělec musí zaujmout co největší počet lidí. Aby si udělal jméno. Pak je to snadné. Jedni ocení, druzí zavrhnou. Mým vzorem je Karel Čapek. Román pro služky. Správný názor! Snad napíšu i román. Už se o něj snažím léta, ale pořád chytám za nesprávný konec. Musím být trpělivá. Trpělivost růže přináší. Jednou se mi to povede. Zatáhnu za nitku fantazie a uzlík se rozváže. Má kniha obletí celý svět. Lidé se potkají, navštíví, prohlédnou navzájem své knihovny a tam, mezi Lawrencem a Woolfovou se bude tísnit malý svazeček na jehož hřbetě bude stát: „Magdaléna Šircová – Čtyři hodiny snahy“ Ano! Tak to pojmenuju! Potom už budeš spokojená? Babičko! Odpověz! Zavrhneš mne jako Dostojevského? A Sienkiewicze? Přijdeš za mnou a řekneš: „Tahle pasáž je moc zamilovaná.“
Potom píchneš prst na stranu 492, kde jsi červeným zvýrazňovačem označila překlep. Já vím, chyby snižují laťku vysokých hodnot, ale jsme lidé. Dovolíš mi chybit? Položíš mě na hromádku nečtených knih? Nebo budu vynikat nad Shakespeara právě proto, že mám tu čest být tvou vnučkou? Pěkná spravedlnost!Na všechny stejným metrem, nezapomeň! Nebudu-li se ti líbit, spal mě!
Nejsem umělec. Nechci jím být. Jsem Narcis. Zahleděná do sebe. Píšu taky pro sebe. Vypisuju se ze smutku. Sdílím s papírem i svou radost. Nemám vrbu. Doba pokročila, lesy se kácí, stromy se proměnily v papír.
Kdo je v dnešní době umělcem? Kdo se snaží. Ten, který má jméno. Co musí dát člověk za nesmrtelnost? O to přece každému jde, ne? Něco tu po sobě zanechat. Knihu, obraz, sochu. To něco, které potom moje babička zavrhne. Což nevidí snahu? Čas, pot s krví, bezesné noci a zoufalou naději? Každý, kdo se o něco snaží, je vlastně umělcem. To, co by se mělo obdivovat, je vytrvalost. Sochař, který s neochvějnou jistotou vytváří bystu Davida, se musí na práci soustředit, jinak zničí celý výtvor. Kolik námahy stojí mnohdy jen to soustředění. Já to nedokážu ani u maturitní písemky. Mám za sebou sotva dvě hodiny a už mi myšlenky utíkají pryč. Ale oni? Jim přály sudičky tvůrčího ducha, kterého museli dál rozvíjet. Pro krásu, pro radost. Tak proč se vždycky najde někdo, kdo je odsoudí? Umělci může rozumět jedinec umělec. Jsou nedocenění.
Díla jsou různá. Dobrá i špatná, ale je všechny hned bezhlavě odmítat. Každý má v sobě své umění. Neumím najít hranice mezi krásou a kýčem, ale kdo to dokáže? Snad ty, babi? Proč se mi líbí většinou to, co ty odmítáš? Proč uctíváš Hamleta, zatím co já obdivuju Kallinu? Je to snad dáno generací? Kdo zná odpověď? A když budeme tolerantní ke všem pokusům, bude ještě umění za něco stát?