Rychlost

Když si představím slovo rychlost, vyvstane mi na mysl vzrušení. Pocit nebezpečí, kdy musíš spoléhat jen sám na sebe. Takový ten instinkt, který se nám vlastně moc a moc líbí. Chtěli bychom to zažívat častěji, ale bojíme se, i když nám na krátký okamžik dává pocit absolutního štěstí.

Nedávno jsem na volejbale běžel pro míč. Rychle se vzdaloval a skákal, mrška kulatá. Přidal jsem do běhu, dostal se skokem nad něj a velkým nápřahem ho oběma rukama srazil k zemi. Věřte nebo, ne, byl jsem v ten okamžik šťastný a spokojený sám se sebou. Řeknete si, jasně, vzrušení=adrenalin=štěstí, ale v tom bude něco jiného.

Například mě moc ve škole nebaví běhat. Kroužit dokola jako nějaká ovce a hlasitě při tom dýchat. Nudné, není tam ta rychlost, pocit zmatenosti a odkázanosti na vlastní smysly. Ale když běžíte lesem, pot se vám řine z čela a za vámi se řítí další blázen, to je jiná partie. Vnímáte každou větvičku, každou vyvýšeninu, nebo nerovnost. Na rozhodnutí, kam šlápnout, máte jen vteřinku. Tohle je skvělé.

Baví mě jezdit z kopce bez brzd. Baví mě přeskakovat zábradlí. Baví mě na louce běžet do strhání těla. Baví mě skákat z výšky do vody. Baví mě občas vletět do něčeho po hlavě a moc o tom nepřemýšlet. Baví mne chaotičnost, neorganizovanost. Ale jen občas, pak se znova vrátit do vyjetých kolejí. Baví mě rychlost. Jsem blázen? Ano. Suďte mě.