Dvě věci změnily můj pohled na svět - Forrest Gump a den, kdy někdo přišel o život...

Byl to den jako každý jiný. Jeden z prvních zářijových dnů, slunce svítilo... všechno mi přidalo jako obvykle. Šly jsme si s kamarádkou zacvičit, jako ostatně každý týden. Cestou jsme vesele tlachaly o nových učitelích a spolužácích, nebo si ještě vyprávěly některé prázdninové zážitky, když vtom se ozvalo zvonění kamarádčina mobilu. Jé, má novou melodii, pomyslela jsem si v duchu a napadlo mě, že jí to musím pochválit, až zavěsí. Poté, co dotelefonovala, jsem už ale svojí myšlenku nestihla vyslovit nahlas...
„Kdo to byl?“ zjišťovala jsem, když po dlouhém hovoru konečně odlepila telefon od ucha, a sledovala její podivný výraz.
„Klára. Víš, Zuzka dnes nebyla ve škole,“ mluvila pomalu, jako by hledala ta správná slova. „Lukáše zabili.“
Zabili? Zabili?? Nedocházel mi význam těch slov... Vysoukala jsem ze sebe prázdné „Cože?“ a cítila, že mám najednou všude na těle husí kůži. Otřásla jsem se. To přece není možné... to ne, on není... Byla jsem v šoku.
Vlastně jsem ho skoro neznala. Vídala jsem ho na školní chodbě a na fotkách, a spoustu jsem toho o něm slyšela... Ale lhostejné mi to být nemohlo – myslela jsem na Zuzku. Chodili spolu víc než půl roku a z jejího vyprávění vím, jak moc byli šťastní... Snad každý jim musel závidět, byli jako dvě hrdličky... Dokonce jsem je považovala za jeden z těch párů, které se jednoho dne vezmou... Proč? ptala jsem se pořád dokola sama sebe. Proč zrovna jim se tohle muselo stát? Copak si už Zuzka v životě nevytrpěla dost? A čím si Lukáš zasloužil násilnou smrt v tak mladém věku? Ačkoliv jsem s ním nikdy nemluvila, nepochybovala jsem o tom, že to byl dobrý kluk. Dokonce měl jít příští týden na vysokou... Svět je tak hrozně nefér!
Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak je smutné, kolik lidí denně zemře. Člověk se dívá na zprávy a snad každý den se v nich mihne nějaká vražda či autonehoda, že mu to připadá téměř... normální. Prostě se ho to netýká. Možná na malou chvíli pocítí lítost, ale za chvíli zapomene... Jenže pokud se něco takového stane v našem okolí, teprve potom procitneme... pochopíme... I já jsem si uvědomila spoustu věcí.
Jaké máme vlastně my všichni starosti? Každý den řešíme zbytečnosti; někdy nás naštve pouhá maličkost a my jsme potom ještě několik dní rozladění; nebo se dokonce pohádáme se svými nejbližšími kvůli úplné hlouposti a potom litujeme... Ale když se pořádně zamyslíme – stojí to vůbec za to? Možná že když ztratíte kabát, který vás stál celou výplatu, nebo když váš školní idol odmítne vaše pozvání na rande, připadáte si, že se vám zhroutil svět. Právě v takovou chvíli byste si měli pustit televizi a sledovat zprávy. Možná se právě někde zřítilo letadlo a desítky lidí zahynuly – takové zprávy se přece dovídáte pořád, pomyslíte si. Začněte ale uvažovat jinak: je možné, že tisíce lidí právě přišly o své rodiče, děti, kamarády, manželky, přítele... A vy se stále trápíte kvůli svému ztracenému kabátu...
Víte, i já jsem měla spoustu starostí a považovala je za nejhorší na světě. Jenže když má kamarádka navždy ztratila přítele, kterého z celého srdce milovala, pocítila jsem, že nemám vůbec žádné problémy. Když jsem přišla do školy den poté, co jsem se dozvěděla tu šokující zprávu, potkávala jsem na chodbách lidi, stejně jako už tolik let. Ale bylo to jiné – někteří se smáli, vesele si vyprávěli historky... Pozorovala jsem je a cítila jsem se přitom všelijak. Jak se právě teď někdo může smát? napadlo mě. Umřel tady člověk; někdo už nikdy nebude moct spatřit tvář svého přítele, syna, kamaráda, bratra... a oni se smějí? Byla to pošetilá myšlenka. Denně umírají lidé a my stále žijeme své obyčejné životy a řešíme všední problémy. Nezajímá nás, jak se cítí lidé na druhém konci republiky. Není tedy důvod, proč by se měl někdo přestat smát kvůli tomu, že je nás na planetě o jednoho méně. Život jde dál – my nemůžeme přestat žít jen proto, že něčí život skončil... Jen je to pro některé z nás mnohem těžší. Ani já nedokážu posoudit, jak moc těžké to je. To pochopíme až tehdy, když to zažijeme na vlastní kůži. Lidé jsou přirozeně sobečtí – co se netýká jich samotných, je nezajímá. Nikdo však netuší, co ho čeká. Jeden den se na něco díváte v televizi a říkáte si: „To se mi přece stát nemůže“, jde to mimo vás. Ale druhý den vás to potká. A vy nebudete chtít věřit, že zrovna vy... Jenže pak už je pozdě vyčítat si, že vás nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Člověk musí počítat se vším. Važte si života, protože to je to nejcennější, co máte. Buďte připraveni na všechno a chovejte se podle toho – nikdy nevíte, která minuta se stane tou vaší poslední. Možná se teď smějete a říkáte si: „Malá hloupá holka, co ta o tom ví? Každý říká, že si máme vážit života, ale stejně si ho nikdo neváží.“ Nejspíš máte pravdu. Třeba za pět minut zapomenete, co jste právě četli. Ale aspoň jsem se pokusila... je na vás, zda se zamyslíte nebo ne.
Jednu věc vám ale povím. Za celý svůj krátký život jsem nepocítila větší a upřímnější lítost než cítím teď. Myslela jsem si, že smrt člověka, ke kterému jsem neměla vůbec žádný vztah, se mnou nic neudělá. Šeredně jsem se spletla. Stačilo, že jsem kolem sebe viděla trpět lidi, kteří toho kluka znali... Chtě nechtě jsem uvnitř cítila jakýsi smutek a celé dny po oné události jsem neustále přemýšlela. Změnilo mi to pohled na svět. Jak moc, to se ukáže časem.
A pokud se ptáte, jak změnil můj pohled na svět Forrest Gump, neptejte se. Jednoduše se na něj podívejte a pak pochopíte. Možná...