Velmi krátké úvahy (20.)

***

„Ahoj Davide!“ křičí slavnostně máma, jakmile vstoupím do dveří. „Jak bylo ve škole?“
„Jo, dobrý,“ odpovídám na půl huby. Nemá to ráda. Ale dnes mám na to nárok. Mám totiž narozeniny.
„No dobře. Prosím tě, ukliď si tu tašku, umyj si ruce a přijď do kuchyně.“
„Ano, mami.“
Jdu do pokoje, taška letí do kouta. Sundám si mikinu a dám jí na postel. Mám na zítra úkoly, ale to se nějak udělá. Dneska slavím. Jsem nervózní. Chtěl bych to kolo.
Jdu do koupelny, máma volá z kuchyně, ať si pospíším.
„Jo! Vždyť už jdu.“
Vím, že je v kuchyni. Kolo je určitě v kuchyni. Snažím se prodloužit tu chvíli, kdy ho poprvé spatřím.
Co když ho nekoupili?
Co když dostanu jen ponožky?
Polknu.
Najednou se mi do kuchyně nechce.
„Davide?“ zavolá znovu máma. V hlase je slyšet, že i oslavenec klidně, v den svých narozenin, může dostat na prdel.
Jdu pomalu, projdu předsíní, obývacím pokojem a zahnu vlevo do kuchyně. Tam stojí táta s mámou a brácha.
Přiblble se usmívají.
Přiblble se usmívám.
Na stole stojí obrovitánský dort a na něm dvanáct hořících svíček.

Kolo nikde.

Obrovské zklamání. Nesmí to poznat. Jsem chlap. Chlapi přece nebrečí a mně je dvanáct, takže už chlap jsem.

Když přistoupím k dortu, stěží držím slzy na uzdě. Sfouknu svíčky.
„Davide, co je?“ ptá se mně táta starostlivě.
„Já ti říkala, že jsme měli koupit ten čokoládový…“ odpovídá mu máma za mně naštvaným hlasem.
„Nic…“ opovídám, snažím se o bestarostný hlas, ale je mi strašně smutno. To kolo jsem si přál strašně moc dlouho. Že já pitomec se klukům vytahoval, že ho dostanu dneska k narozeninám.
Táta mrkne na mámu. Je to jejich smluvené znamení. Nevšímám si jich a mračím se na dort.
„Už ses byl dneska podívat u dědy?“
Děda má o patro výš byt. Rekonstruuje se. Pravidelně se tam chodíme dívat, jak práce postupují.
„Nebyl,“ odpovím spíš pro sebe.
„No ale to by ses tam MĚL jít podívat,“ povzbuzuje mně táta.
„Já nemám náladu,“ kaboním se.
„Davide, měl bys…“ přidává se brácha. Začínám tušit.
Že by? Tázavě se podívám na tátu, pak na mámu, usmívají se. Taky se začnu usmívat.
Táta mi podá klíč.
Vypálím jak střela. Vyběhnu po schodech, roztřesenýma rukama se snažím odemknout. Po chvíli boje se mi to podaří.
Prolítávám rozestavěným bytem. Různě se tu povalují kyblíky s vodou, na zemi je nářadí. Všude je igelit.
Kolo zase nikde.
Copak jsem je nepochopil?
Chce se mi brečet.
„Udělali to tu hezky,“ znalecky táta vyhodnocuje denní práci řemeslníků, když vstupují do dědova bytu. Prolítávám mezi nimi a nahlížím do všech pokojů.
Nikde nic.
V obývacím pokoji se zastavím ke všem otočený zády a cítím, jak se mi první slza začíná kutálet po tváři.
Neslyším, jak táta přistupuje k větší hromadě igelitů a odkrývá můj dárek.
„Davide,“ říká radostným hlasem.
Nechci se otočit. Nechci, aby viděli, že brečím. Rychle utírám slzy.
„Davide, podívej…“ slyším trochu závistivý hlas bráchy.
Otočím se.
Je nádherné.
Barevné, veliké, chlapácké. Přiběhnu k němu a prohlížím si ho snad ze všech možných stran a úhlů.
„No,“ změří mě pohledem táta, „je ti teď možná trochu větší, ale myslím, že na něj hodně rychle dorosteš.“
„Táto!“ zavolám a směju se, přistoupím k němu a obejmu ho. „To je ten nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostal!“
Táta mě pohladí. Máma se na chvíli otočí a říká, že jí něco spadlo do oka a že bychom měli jít rychle zpátky, protože toho prachu jsme se už nadýchali dost. Na důkaz si několikrát odkašle.
Kolo bereme samozřejmě s sebou.

Dnes je mi 27, mám narozeniny a vím, že na mne žádné veliké překvapení nečeká.
Ani po žádném neprahnu.
Ale ozvalo se mi spoustu lidí a přáli mi vše nejlepší. Ti, se kterými jsem se dnes potkal osobně, mi potřásli i pravicí, na tváři měli úsměv a v očích bylo vidět, že to neříkají jen tak do větru.

To je ten nejlepší dárek, který jsem kdy dostal.

Děkuji vám.

***