Je tak těžké........

Je tak těžké jít s hlavou vztyčenou, když člověka bolí srdce.
Je těžké jen jít když je uvnitř tíh a bolest vlastní neschopnosti.
Zmožení životem dáváme v sázku svou vlastní podobu. Mimika nás jeví šťastnými, ovšem vnitřní bolest nám nedovoluje jít s úsměvem na rtech. Je to naprosto nemožné.
Tendence mírnit bolest tím, že se budeme smát je sice obdivuhodná, ale nic na faktu nemění. Utíkáme zas a znovu před svým vlastním Já, ale bráníme se všemu, co by ho mohlo podkopat.
Není to trochu paradox?

Dva dny jste do člověka zamilovaní až po uši a o další dva dny později, se na něj nemůžete ani podívat. Máte pocit, že se vám rozletí hlava. Budu s ním / Nebudu s ním.
Z negativních pocitů, které ve vás proudí zvolíte možnost dvě.
Okolo nechápe. Chápe jen ten, kdo podobný stav zažil.
I když je vám šíleně zle z toho, že jste se rozešli s nejhodnějším člověkem kterého znáte, máte spíše vztek na to, že jste to museli říct zrovna jemu.
On je ten poslední, komu by jste měli dávat kopačky, přesto jste je dali. Víte, že by to dál neklapalo.
Prostě by to nešlo. Raději mu to říct po týdnu než po dvou měsících. Menší trápení, menší zamilovanost. Všechny city jsou menší. Dokonce i bolest je menší.
Proto jste se rozhodli hned. Připadáte si jako ta největší svině na světě, protože jen nečlověk by dal takovému čistému člověku kopačky. Jinak to však nešlo. Nemělo by to dlouhého trvání.
Není chyba v něm. Je chyba ve vás. Vy okamžitě couváte ze vztahu.
Snad to není ani chyba, ale prokletí.