DOPIS PRO VÁS

Bývala jsem ta vtipná, veselá, odvážná holka, která se na Vás a Vaše hodiny vždy těšila. Holka, která byla nejšťastnější ve svém životě, když ji někdo kdo ví, o čem mluví, řekl, že je fakt dobrá!

Vždy mi chyběly pochvaly, uznání, slova, která bych měla slýchat od těch nejbližších. A pak jsem potkala Vás…Člověka, ženu, která když ví, že je pochvala na místě, nebojí se ji vyslovit. Vaše pochvaly se mi staly drogou…hned jsem šťastnější, když v hodině řeknu něco správně a Vy řeknete to své „dobře“! Vše vygradovalo mými fejetony a hlavně fejetonem o Vás. Byla jste z nich tak nadšená, že když jste mi hned další hodinu „sklonila poklonu“. Nikdy jsem nic podobného nezažila…byla jsem tak šťastná...a tak moc mi to chybělo. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nebyla schopna slov, jen jsem se musela hrozně usmívat. Tehdy jsem Vás začala mít až moc ráda. A důkazem, že i Vy mě, byla ta pusa na konci roku, když jsem tam před Vámi stála, jak „jelito“….musela jsem vypadat fakt komicky.

Přišel ale nový rok a spolu s ním nová „nešťastná“ Viki. O prázdninách mi zemřela osoba hrozně blízká. Čekala jsme to, ale připravit jsem se na to nedokázala. Moc mě to vzalo. K tomu jsem onemocněla neznámou, pro někoho neexistující nemocí. A každý ví, že když je člověk nemocný, přemýšlí nad věcmi víc, než je zdrávo, což mi vůbec neprospělo. Když jste mi poslala mail, co že mi je, že nechodím do školy, byla jsem znovu šťastná, že jste na mě nezapomněla a nevěřila jsme svým očím, když jste mi napsala, že už Vám v té poslední lavici chybím. Myslím, že jste ale čekala, že do školy se vrátí ta známá Viki. Ale nepřišla. Ztratila se. Kdo ví kde. Přišla nevyrovnaná, plná panického strachu. Jen to, že s Vámi mluvím mi dělá potíže. Sama nevím, co se to semnou děje. Vím jen to, že chci být jako dřív, vrátit čas a zase žít. Ty rozhovory s Vámi v kabinetě byly děsivé, chovala jsem se opět hrozně, nevím, jak se k Vám má teď chovat nebo jsem to spíš zapomněla…už víte, že nejsem to číslo, za které jste mě měla…už víte, že vystupování na veřejnosti je opravdu můj velký problém, i když to tak nevypadá. Snažím se chovat jako dřív, nechci aby lidé věděli, že mám nějaké problémy. Snažím se obelhat sama sebe. Říkám si, všechno je super, vždyť mé fotky sklízí docela úspěch a hlavně mám lásku, která mě opravdu miluje. Bez ní bych to nezvládla. Ale vy to víte, víte, že mám problémy a tím pádem váš vztah ke mně se změnil. Už mě znáte docela dobře, troufám si říci, i když je to směšné, že mě znáte líp než mí rodiče. Což je zároveň smutné, ale je to tak. Protože znát „malé“ důležité je víc, než znát „velké“ nepodstatné. Od malička jsem k lidem nedůvěřivá, svěřuji se se vším pouze dvěma osobám, ale k Vám, i když jste má profesorka, mám důvěru.
Bojuji sama se sebou, ale je to těžké, těžší, než jsem myslela. Napadlo mě něco silného a nechce se mě to za žádnou cenu pustit. Asi jsem skvělá oběd. Aspoň v něčem jsem fakt skvělá! Ve chvíli, kdy už mi bylo fajn mě napadli další. Nenávidím to, nenávidím nic nedělání, nenávidím nemoci, nenávidím své úzkosti! Všechno mě zabíjí! Snažila jste se mi pomoct, ale bojím se, že už vás jenom otravuju.

Celý vztah s Vámi jsem pokazila, strašně mě to mrzí, protože Vás mám opravdu ráda a přijde mi, že jsme si možná i trochu podobné. Ale chtěla jsem Vám hlavně říci, že ta stará Viki ve mně stále někde je, akorát teď v poslední době převládá ta druhá….nechtěla bych, aby jste si o mně myslela, že jsem blázen, normální nejsem ani bych to nechtěla, ale do blázince taky nepatřím. Nepřestanu bojovat a jednou sama poznáte, že jsem zase zpět, protože taková jaká jsem teď, být nechci!