Češi a rodina

Má práce se bude dotýkat problému soužití manželů a partnerů. Bude o tom, jestli spolu dva lidé mohou vydržet celý život nebo jestli to odporuje biologické podstatě člověka. Dále se budu zaobírat otázkou, jak moc lidé dokážou tolerovat nevěru a pokud ne je důvodem k rozvodu? Pak jestli by se měl rozvod zjednodušit nebo naopak zpřísnit. Je rozvod prohra, porušení slibu, nebo dobrý nástroj, kterým se dají vyřešit problémy? A měli by se rodiče vůbec snažit udržet špatně fungující manželství kvůli dětem?
Opravdu, pokud se zaobíráme biologickou podstatou člověka, zjistíme, že určitě alespoň muž většinou nedokáže žít celý život pouze s jedinou ženou. Muži mají obvykle více partnerek, dávají přednost nezávazným vztahům, rychleji ženy střídají než ženy muže. Také k svojí nevěře se staví spíše kladně. Běda však, když je jim jejich žena nevěrná, to se potom neznají. Jsou žárlivý až hanba. Ženy nevěru většinou netolerují, protože soudí ostatní podle svých měřítek, svůj život prožívají většinou s menším počtem partnerů, bývají věrné, ale také se to individuálně různí s každou osobou. U žen i mužů existují extrémy. Jedni tolerují nevěru a sami ji provozují, druzí ji netolerují vůbec a k něčemu tak odpornému by se v životě nesnížili. A je nevěra vůbec důvodem k rozvodu? Já to vidím takto. Pokud se dva opravdu milují a nevěra se jim přihodila, byla pouhým „úletem“, jak se říká, tak bych v tom důvod k rozvodu neviděla. A už vůbec ne, pokud jsou děti. Láska by se i přes nevěru měla přenést. Pokud spolu ale ti dva být prostě nechtějí, jejich nevěra pramenila ze zoufalství z nedobrého vztahu, tak bych ji jako důvod pro rozvod brala a dokonce dobrý důvod pro rozvod. Takový vztah bez lásky, který se udržuje pouze pro děti není k čemu. Další otázkou je zjednodušení či zpřísnění rozvodů. Já bych samozřejmě byla pro zjednodušení, protože pokud už se partneři rozhodnou pro rozvod, tak k tomu mívají většinou dobrý důvod a nemělo by se jim bránit v tom se od sebe osvobodit. Je rozvod prohra, porušení slibu, nebo dobrý nástroj, kterým se dají vyřešit problémy ? Rozvod se jistě dá v určitém ohledu brát jako prohra, porušení slibu, to určitě. Ale pokud vztah mezi manželi není na dobré cestě, tento vztah jim nic nepřináší, tak je rozvod spíše než prohrou vítězstvím, a takoví lidé mohou být jedině rádi, že něco takového existuje. A měli by se rodiče vůbec snažit udržet špatně fungující manželství kvůli dětem? Tak toto je otázka ze všech nejtěžší. Toto téma je totiž hodně citlivé a nelehké. Děti, to je to největší štěstí v životě muže a vůbec to nejhezčí, co může potkat v životě ženu. Je to krásná radost, spojená jen se samými krásnými prožitky a city. Žena děti bezmezně miluje. Neříkám, že muž ne, ale žena je s dítětem přeci jen více spřízněna, celých devět měsíců ho nosí pod srdcem, je jí nějak bližší než otci. A tak když už se vztah nedaří, je tu vždycky ta palčivá otázka: Neublíží náš rozchod našim dětem? Tomu nejcennějšímu co máme? Ublížit jim v žádném případě nechceme, ale když budeme spolu, tak už nikdy nebudeme šťastní. Máme stavit své štěstí nad štěstí svých dětí? Opravdu nelehká záležitost a nezávidím nikomu, kdo ji musí řešit. Já bych to asi viděla takto. Pokud už děti jsou a vztah nefunguje tak, jak by měl, člověku už nic nepřináší, měli by se ti dva v pokoji rozejít. Rozhodně bych z toho nedělala šarádu. Ale rozvod bych naplánovala rozhodně až na starší věk dětí, když už budou špatnou situaci v rodině chápat a budou vůči ní i citově a duševně odolnější. Tak se myslím člověk méně ohrozí. A určitě se snese těch pár let lehčeji, než kdybychom kvůli dětem s partnerem zůstali na doživotí. Toto je můj náhled na věc. Netvrdím, že je ortodoxní, pouze říkám, že takto bych to řešila já a takto to vidím.