Rozloučení

Byl krásný letní den, den jako každý normální. Svítilo slunce, na obloze ani mráček. Prostě nádhera. Možná pro některé lidi, kteří jsou šťastní a veselí je tento den jako stvořen. Pro mě však den jako každý jiný. Ale v opačném slova smyslu.
Jsem totiž mladý kluk. A jako každý mladý už začínám mít své názory. Mé názory se nelíbí mým rodičům, nelíbí se někdy ani kamarádům a nebo mému hodně blízkému okolí. Tím nemyslím nikoho konkrétně. A za svými názory si také stojím. A to je důvod mých hádek převážně s rodinou a nejvíce s otcem. Dříve, v minulosti jsme spolu vycházeli dobře. Co se však pokazilo?? Nelíbí se mu mé názory?? Ano, asi ano ale žijeme v demokracii a každý z nás má právo na vlastní názor, i když někdy za něj musíme nést následky. Snažíme si udělat cestu životem samy a ne nechat si ji vyšlapat od rodičů. Já se snažím tolerovat jeho názory, i názory ostatních i když s nima někdy nesouhlasím. Ale pokud udělám chybu většinou ji přiznám. To on nedokáže, ale tímto bych ho samozřejmě nechtěl urážet.
Kolikrát jsem již uvažoval skoncovat se svým životem, plným hádek a neštěstí. Pak ale vysvitlo slunce i u mne. Ač na chvíli. Byl jsem za tuto nádhernou chvíli vždy šťasten. Člověk by se měl naučit radovat z drobností a ne čekat na ty velké chvíle, které však nemusí také nikdy přijít. Dokonce jsem se o to i pokusil. Já vím. Je to zralé na psychinu. Takové sebepoškozování by nemělo být tolerováno. Ale proč se o to někteří lidé pokoušejí?? Utíkají z nějaké krizové situace či snad je přestal bavit život?? Měli bychom si vážit svého zdraví, jelikož máme jen jedno.
Toto jsou mé poslední řádky, jenž píši na tomto světě. Loučím se tímto zamyšlením nad všemi lidmy. Hlavně těmi co se kdy pokusili si ublížit.
Sbohem drahocenný světe, jenž byl někdy pěkný ale i tvrdý.