Co mám dělat

Nedokážu to, nedokážu spát, tolik se mi to vrací, je to tu zpátky, moje minulost se mi odráží v mysli a hýbe srdcem.. Proč? Proč... Opravdu musím takhle trpět? Tolik jsem se provinil? Vždyť jsem jenom miloval, to je tak špatné? Miloval jsem, pamatuju si to, všechny ty okamžiky uvízly ve mně, jak je mám dostat pryč? Je to přeci jen tak dávno..a já nedokážu s tím hnout, jaká je cesta ven? Vždyť žádná není, to byla láska, byla to láska, ať se jí snažíte jakkoli zesměšnit, tak se to nikomu nepodaří... Jen tu jedinou nejde zesměšnit. Tohle je zoufalá noc, hodně zoufalá, naříkám v ní, pláču, jak se dá zapomenout na lásku? Přijde snad jiná láska, která nám dá zapomění? Zmizí snad časem z nás? Nebo se přinutíme, zapomenout sami abychom mohli žít dál? Ne! Nedávejte mi odpověď, nechci to slyšet, všechny ty lži...copak se skutečně dá zapomenout na něco takového? I když to dokonale zesměšníte, vyvrátíte mi všechny naivní sny a utlučete mě k zemi, já vím co jsem cítil. A nesmírně mě trápí, že takový pocity nesmím cítit nadále... Smějete se? Doufám, že ano. Asi jsem směšný, za to všechno, jaký jsem, beze slov se mě tu snažíte změnit, láme se mi duše... Nemůžu to dál dovolit...Vím, že sem nepatřím, vidím to. Je mi z toho všeho na nic, zítra zase vstanu, umrzlý ve zbytečnosti.. Proklínám tohle místo, tenhle čas. Venku začalo sněžit, a já musím rychle psát, protože nesnesu ten tlukot ve mně a nesnesu to klepání v zoufalství. Raději vstanu a rychle sem napíšu co mi je.. I když to sám třeba zítra nebudu chápat, třeba mi přijde, že to psal někdo jiný, že jsem to nebyl já, ale je to omyl, tohle jsem já, já tolik odmítaný já..moje pravý já, který se normálně ukrývá, aby mě netahalo pryč z tohohle hořkosladkýho světa. Vidím, co předstírám, už to vidím, já předstírám před světem i před sebou samým, že to zvládám a že se mě ten cit netýká, ale není to tak, není... Neměl bych to předstírat..ale to bych musel umřít, určitě bych umřel, umřu víc takových nocí, jistě přijdou horší. Bojím se...