Těžký život šupináčů

Fascinuje mě, jak spousta lidí už v listopadu mluví o tom, jak se strašně těší na štědrovečerní večeři a na to, jak si dají kapříka. Já osobně kapra na Vánoce nejím. Je to sice tradice, ale přijde mi ubohé koupit kapra, který se chudák s ostatníma šupináčema nejdřív musí poníženě mačkat v jedné kádi a pak už jen čekat na smrt a poslouchat řeči jeho nové majitelky o tom, jak si ho letos upeče. Málokdo ho dneska pustí zpátky do vody, kde by se mohl prohánět alespoň do té doby, než ho chytne nějaký nenažraný rybář. Ale i tak, kdybych byla na místě kapra, tak bych taky měla vykulené oči a lapala tlamičkou naprázdno, protože by mě děsila představa toho, že mě lidi budou mlátit paličkou na maso do hlavy a pak mě budou potupně obalovat v mouce.
Ve chvílích kdy chudák kapr plave v naší vaně, sedám si v koupelně na podlahu a pozoruju ho. Alespoň pozná i jiná místa, než jsou rybníky a dopřeje si před smrtí trochu toho „luxusu“. Je mi jasné, že by nikdo neměl být ve chvílích smrti sám, ale když se našim bytem ozývají tupé rány, tak se radši zašiju do pokoje a pouštím si nahlas muziku. Ne, nepatřím k těm lidem, kteří nosí v peněžence šupinu pro štěstí a nemám ráda zápach rybiny. Jen je mi těch kapříků líto. Co kdybych byla v příštím životě zrovna já kaprem a při nejhorším by zrovna mě sežral někdo z mých potomků? Asi bych se dotyčnému žroutovi v případě, že by se náhodou při štědrovečerní večeři dusil mojí kostičkou, z kapřího nebe pořádně vysmála. Alespoň nějaký pocit zadostiučinění. A to nemluvím o tom, že Vánoce jsou svátky klidu a míru.