Země Nezemě

Běžím za nejasným cílem – pryč odsud.
Tady končí hra na silnou holku…
Tady, na té cestě, kde mě nikdo nevidí.
Slyším jen motory aut a sípavý zvuk vycházející z mého hrdla.
Už nemusím nic skrývat.
Zalykám se slzami a sotva popadám dech.
Přesto se mi to stává vysvobozením.
Všechno nechávám za sebou a neohlížím se.
Bezmyšlenkovitě probíhám ulicí
a jakoby automaticky se svalím na lavičku,
která jen tupě čeká na další „zastávkový příběh“.
Se mnou to příliš nevyhrála.
To všechno, před čím jsem chtěla utéct
mě dohání dřív, než stihnu zahnat fyzické následky běhu.
…Ach, člověče, jak jsi ubohý, když si připouštíš myšlenku,že bys snad moh uniknout sám před sebou…
…před svou zhrzenou myslí…

Rodina?
Samota?

*Chci se ztratit v překladu…
Vpít se do autorova inkoustu
a alespoň na chvíli nebýt.
Neslyšet.
Nevnímat.
Necítit bolest.
Být pouhou myšlenkou,
která se ještě nezrodila.
Nemít závazky, povinnosti, minulost…
Nebýt dobrá ani zlá.
Být sama sebou a nebát se výčitek.
Smát se kdy chci.
Plakat a nestydět se za své slzy.
Nemuset stále přemýšlet nad následky.
Nedělat věci jen proto,
že se ode mě očekávají.
Nemít strach udělat chybu.
Nemít strach, že Tě můžu nemít.*

…a zatímco utíkám do své země Nezemě,
tam, kde není třeba prosit lidi, které miluji, o jejich přítomnost, o jejich obejmutí.
Tam, kde se plní přání - kde není sníh a nikdo není sám.
V tu samou chvíli se dítě,
kterému jsem před devíti lety pomáhala k prvním krůčkům,
těší, až se vrátí z nemocnice domů
-do Vánoc-
tak, jak mu to pan doktor v rámci své milosrdné lži slíbil.
(Nevěřte doktorům)
Jenže ono netuší, co ví oni…
Netuší, co jsem se dnes dověděla i já.
Že příští Vánoce už možná nebude slavit vůbec.
A já chci věřit, že ano...tak moc tomu chci věřit!

Rodina?
Samota?
Život?
Smrt?