Jenom pár myšlenek

Chtěl bych jít cestou prašnou, tam, kde slunce zapadá a naslouchat, jak se mé nohy odráží od země. Cítit vůni pradávnou, těch pocitů, třeba když jsem byl ještě kluk, to kouzlo všude kolem. Všechno to tu je a přesto není, už na to nedosáhnu, není to pro mě, jsem moc daleko.. Připadám si ztracený, tak unavený, prázdný a sám, je hrozné to uvědomění, když nevidíte už žádnou světlou budoucnost a jen minulost se vám vrací. Chtěli byste se nadechnout, jít dál a žít a ono to nejde... Vlastní bolest vás obrací v něco, za co se ještě víc nenávidíte... Všechna ta zklamání, potrhaný srdce a pár slz, které jsou kdovíjaké. A já nemám chvíli klidu, pořád mě něco uvnitř tíží, většinou si jen říkám, kéž bych se mohl rozplynout, nemám tu žádný smysl, jsem na nic. A přitom jsem si vždy přál být pro někoho důležitý, dělat radost, ale nyní už to ani není možné, tak málo toho ve mně zbylo. Sebe jsem zaslíbil a uvnitř jsem zůstal pořád zaslíbený... Dal jsem svoje srdce, ale to ona asi nevěděla, zahodila ho, víc o něj nestála. Zůstala v něm a pak to přišlo, vlastní výčitky a bolest, tolik jsem miloval, záleželo mi na ní víc jak na všem na světě, byla můj život. A čas nepomáhal, ze dne na den bylo jenom hůř a já už ztrácel naději, chtěl jsem to skončit, nechtěl jsem být sobec kvůli rodině, ale bylo to neúnosné, tak vteřiny chutnaly jako věčnost. A pak jsem se seznámil s někým, kdo mi s tím pomáhal, snažila mě z toho dostat, vyhrabat mě z toho, přišla snad na poslední chvíli, uvažoval jsem o konci snad tak reálně, jako o něm uvauji nyní. Dala mi novou naději, věřil jsem, že s ní mám šanci, dala mi sebe a já byl rád, léčila moje šrámy a ačkoliv to pořád bylo někde hluboko ve mně, tak to odešlo spát. Někdy mi bylo divně, myslím když jsem byl s ní, bylo ve mně moc bolesti, a s ní hodně pocitů vycházelo najevo... Rozloučila se se mnou několika polibky a zanedlouho napsala, že už mě nemiluje a tak umřela moje vysněná pohádka, že mám naději v ní, že to špatné přejde, že se mi srdce láskou uzdraví, ale ne... Pohádky jsou jen pohádky, na tomhle světě se nedějí. Bolelo to znovu a úplně jinak, těžko to popsat... Nyní se mi vrací všechno z mé minulosti, lidé tak různě říkají a píší, že čas to všechno spraví, ale u mě to spíš čas jen zhoršuje. Změnil jsem se, hodně... Nemám kam před tím utéct, ani jak se tomu postavit. Žiju dny plný prázdnoty, dny plný bolesti, a umírám zevnitř, tak dlouho... Stydím se za sebe, nejspíš je to všechno moje vina, ale věřte mi, že jsem se snažil udělat všechno, abych o ty mi nejdražší nepřišel. Už není co dodat, pokud to čtete nečekám pochopení, nečekám ani lítost, to spíš vyýsměch, já jen vím, že jsem to nevydržel držet víc v sobě, aspoň těhto pár myšlenek jsem poslal ven. Snad nezešílím...