O štěstí v údivu

Řadový člověk globální společnosti žijící konzumním způsobem života se ničemu nediví (každodenní východ slunce, fotografie Grand Canyonu nebo úbytek ozónové vrstvy). Diví se pouze děti, než ovšem usednou do školních lavic, kde jim učitel vysvětlí, že údiv je pouhým důsledkem méněcenné neznalosti.

A možná je to právě údiv, co některé lidi pozvedá nad bolesti a rány okolního světa. Možná je to právě údiv, který zažehne v srdci člověka plamen touhy po poznání. Poznání ve svém nejvyšším důsledku je pravda a jak jsem řekl již desetkrát (přinejmenším), pravda je tím nejvyšším principem, tedy, logicky, musím říci, že nejvyšším principem a cílem, jehož může člověk dosáhnout je poznání.

Pořád se učím, pořád mohu přicházet na nové a nové souvislosti. Vypozoroval jsem u sebe jednu věc, myslím, že trpím dychtivostí po vědění. Dneska jsem hodně přemýšlel sám nad sebou, reflektoval jsem svůj život a přišel jsem na jednu zajímavou souvstažnost. A to, že vždy, když je mi nejhůř (jako tomu bylo včera), vždy, když se cítím býti na pokraji zhroucení a říkám si, že další den podobného ražení již prostě nezvládnu, stane se něco, co mě vytrhne z letargie a apatičnosti. Třeba dnes to byla má kamarádka (a kamarádka je slabé slovo, spíše jedna z mě nejblížších osůbek) Kačenka, která se, zdá se, opět zamilovala. A já jsem se opět trochu více přiblížil poznání, neboť jsem si v jednom jediném okamžiku uvědomil, že to, co činí můj život vyjímečným není mé štěstí, nýbrž štěstí těch druhých. To, že se nedokáži zamilovat já sám, že nedokáži být šťastný ze svého vlastního života ještě neznamená, že se nemůže zamilovat někdo jiný a proč bych neměl mít radost z jeho štěstí? Zvláště tehdy, jedná-li se o někoho, na kom mi hodně záleží.

Štěstí bych přirovnal k jedinému světelnému paprsku, který letí napříč nezměrnou dálavou mléčné dráhy. A každý, kdo ten paprsek jen nachvíli uvidí, ba dokonce každý, kdo uzří jen někoho, kdo byť nakrátko spatřil jeho v dáli mizící záblesk je vlečen v jeho šlépějích. A já jsem dneska měl tu možnost být aspoň chvíli s člověkem, jehož políbilo štěstí. A děkuji za to!