Malý princ

A po chvilce jsi dodal:
„Víš..., když je člověku moc smutno, má rád západy slunce...“
„Tedy v den, kdy jsi viděl západ slunce třiačtyřicetkrát, bylo ti tolik smutno?“
Ale Malý princ neodpověděl.

V životech malých i velkých princů nastávají okamžiky, kdy každý z nich má rád západ slunce. Kdy neodpovídá na letcovu otázku:
„Tedy v den, kdy jsi viděl západ slunce třiačtyřicetkrát, bylo ti tolik smutno?“
I to nejmenší srdce nejmenšího Malého prince skrývá pod rouškou mlčení chvíle a vzpomínky, které vyvolávají stíny, jež svým světlem a teplem mohou zaplašit jen ty nejněžnější paprsky zapadajícího slunce. Lidská duše je jako sova, jako můra. Má sametová křídla a její pohyby jsou stejně neslyšné a plaché.
Když člověku šlápnou na duši, je to, jako byste stiskli můru do smrtícího sevření dlaní. A pak ty pošlapané a zarmoucené, zklamané duše ožívají při západu slunce. Tehdy všechny jejich smutky a trápení na okamžik odnese vánek, s kterým přichází noc. Vánek s vůní naděje, že vždycky je tu další den. Chvíle, kdy i Malý princ možná odpoví letci, zda mu bylo tolik smutno, že viděl západ slunce třiačtyřicetkrát.
Ale co když ani tentokrát neodpoví?
Možná, že jste můru stiskli příliš silně. Občas bolest a smutek, které v sobě nosíme, jsou tak silné, že jen jejich pouhé vyslovení by nás učinilo zranitelnějšími, než je okvětní plátek růže.
Někdy ale to zlé v černých hlubinách oceánu našeho srdce zafunguje jako sérum, jako protilátka, jež nás naopak posiluje a díky níž jsme schopni překonávat překážky, které nám do cesty staví život.
Avšak nejen spáchané příkoří nám může vrážet dýku do zad, někdy tu bolest a smutek vyvolalo něco, co nás silou své krásy a snovosti změnilo, co nám dalo sílu jít dál, chtít jít dál. I okamžiky, které trvají věčně, se nezvratně stávají minulostí, která, v přítomnosti, již neexistuje. Možná Malý princ vzpomínal na něco dávného, vzdáleného, ale bolestně skutečného a přítomného. Na chvíli, která ho změnila, ale nemůže se vrátit.
Nejen bolestné, ale i překrásné vzpomínky mohou bytostně zraňovat a když malí i velcí princové nechtějí letci odpovídat na jeho otázku:
„Tedy v den, kdy jsi viděl západ slunce třiačtyřicetkrát, bylo ti tolik smutno?“,
nenuťte je, nevíte jak silný boj možná zmítá jejich nitrem.
Nedrťte v smrtícím sevření dlaní plyšová křídla jejich duše. I vy jednou budete mít rádi západ slunce, i vaše duše zatouží létat měkce a tiše jako můra.