Autorita

Na začátku práce by asi bylo dobré zamyslet se nad tím, co vlastně autorita je. Ve slovníku se pod slovem autorita skrývá: uznávaná vážnost, úcta, rozhodující vliv nebo moc.
Pokud se podíváme na trochu obsáhlejší popis, tak může vypadat takto: autorita může také označovat osobu, jejíž rozhodnutí ostatní členové skupiny následují. A také vztah k tomu, od něhož se taková rozhodnutí, rady a postoje čekají.
Někdo se na autoritu může dívat jako na faktor s určitou silou a směrem, který přímo úměrně těmto vlastnostem určuje převahu jednoho člověka nad oponentem, či člověkem se kterým mluví.
Při uvažování o autoritě mě napadlo několik otázek. První: proč se všichni tak snaží, aby měli autoritu?
Je docela pochopitelné, že pro lidi, kteří vedou různé společnosti, dělají vědecké výzkumy
a mají velký podíl na rozhodování o důležitých věcech potřebují, aby je jejich podřízení brali vážně a udělali to, co je třeba. K tomu je autorita nezbytná.
Pokud má takový člověk ve vedení tu správnou autoritu, tak práce pod jeho vedením podřízeného baví. Může ho stimulovat k vyšším a lepším výkonům. Také mu může poskytnout příklad, jak si vybudovat vlastní autoritu.
Pokud má člověk ve vedoucím postavení autority málo, chybí mu podle mého názoru některé vlastnosti důležité pro tuto funkci. Podřízení si ho pak nemusí vážit, může se stát častým terčem posměšků a pomluv. Lidé si mohou všímat jen jeho negativních vlastností.
Na druhé straně, pokud je nadřízený přespříliš autoritativní, lidé se ho mohou začít bát. Tím se může na pracovišti a i mezi kolegy vytvořit atmosféra napětí. Tato atmosféra pak vede k jedinému - vytvoření silného stresu.
Myslím si, že existují dva hlavní důvody, proč jsou lidé příliš autoritativní. Ten první: je to součást osobnosti takového člověka a v podstatě je se svým jednáním a přístupem spokojený. Ten druhý důvod: ve svém soukromém životě se takový člověk chová submisivně , připadá si ponížený, a tak si chce vytvořit silnější pozici alespoň v zaměstnání.
Jako ve většině případů je nejlepší zlatá střední cesta. Takže mít autority tak akorát.
Hodně odstrašujících příkladů velké a zároveň zneužité autority najdeme v historii. Za všechny bych uvedla dva, kteří se do historie zapsali zcela nesmazatelně: Adolf Hitler
a J. V. Stalin.
Oba mohli svou autoritu a moc využít k prospěchu lidstva, ale místo toho si vybrali zabíjení nevinných, ničení a nenávist. Tito dva muži dokázali negativně ovlivnit statisíce lidí a zničili tak životy milionům lidí.
Na vyvážení bych ale ráda uvedla dvě osobnosti, které měly rovněž velkou autoritu, ale využili ji tím nejlepším způsobem. Mám na mysli bývalého papeže Jana Pavla II. a Matku Terezu, kteří (a samozřejmě i mnoho dalších) ukázali světu a lidem, že život by se měl využívat pro dobro a pomoc druhým. Pro ostatní tady zanechali ten nejlepší příklad jak žít
a jakým způsobem můžeme využívat svou autoritu.
Druhá otázka, která mě napadla: jak si člověk vlastně autoritu získá?
První způsob je asi nejlepší, ale proto zároveň i nejtěžší. Získávat si autoritu postupně - dle našeho jednání. Ovšem mám na mysli jednání, které má v úctě ostatní, nepovažuje sebe za nejlepšího člověka, umí jednat asertivně, přijmout kompromis a je empatický. Takový člověk by měl mít také přehled o světě, znalosti ve svém oboru, měl by dokázat přiznat svou chybu
a být ochotný pomáhat druhým. Dalšími vlastnostmi, které by měl člověk mít, aby si autoritu získal jsou: spolehlivost, opravdovost, upřímnost a přiměřené sebevědomí.
Je toho docela hodně a určitě by se dala spousta věcí přidat, ale pokud tohle člověk zvládne, je na nejlepší cestě, jak si autoritu získat.
Myslím si, že pokud má člověk takovéto vlastnosti a tímto způsobem se chová (nebo se o to alespoň snaží), dokáže si autoritu a úctu získat nesrovnatelně lepším způsobem než kdyby z něj šla hrůza.
Druhou variantou, jak si někdo může získat autoritu je třeba „drsňácký“ vzhled. Ten, kdo se obléká více než výstředně, má piercing skoro všude, zelené vlasy, (a mnoho dalšího), dokáže ve většině lidí vzbudit autoritu a respekt téměř okamžitě. Ovšem nemyslím si, že autoritu obdivu, (snad jen u někoho), ale spíše strachu. Takovému člověku se často vyhýbáme. Bojíme se, aby nám neublížil a raději si ho nevšímáme a přehlížíme ho.
Tohle asi děláme ze zkušeností jiných lidí nebo svých vlastních. Mnoho zločinů spáchali lidé s takovýmto vzezřením. Ale na druhou stranu vím, že nemůžeme nikoho odsuzovat nebo posuzovat dle toho, jak se obléká, případně dle toho, jak jinak „vylepšuje“ svůj vzhled.
Takový člověk tím chce třeba vyjádřit svůj postoj a názor na svět, případně svou nespokojenost. A že to dělá takovým způsobem? - Pokud neubližuje ostatním a neničí majetek - vždyť jako máme každý jinou fantazii, jiné představy o životě a své nezaměnitelné otisky prstů, tak má každý z nás specifický způsob vyjadřování. Možná trochu odbočení od tématu, ale považovala jsem za důležité to sem napsat.
Další možností, jak si autoritu získat, je: vytvářet si ji po celý život. Například: zdravotní sestra si postupem času díky svým schopnostem, píli, empatii a snaživosti může vytvořit velmi silnou autoritu. Pak se může vypracovat na vedoucí sestru, manažerku, a pokud by chtěla jít ještě dál a měla by přehled i o politice, mohla by se stát i ministryní zdravotnictví.
A pokud by se člověk se zdravým sebevědomím, cílevědomostí a správnou mírou autority dostal na takovouto pozici, mohl by změnit tolik věcí k dobrému, pomoci tolika lidem a mnoha dalším lidem ukázat směr. Tím by svůj život využil nejlepším způsobem. Asi stejně dobrým jako i obyčejná sestra, která bude s láskou pomáhat těm, kteří to potřebují. Toto by se dalo říci skoro o každém povolání.
Další otázka, která mě u autority napadla je: jak se autorita měnila v průběhu vývoje lidské společnosti?
Nevím jistě, jestli se dá o autoritě mluvit v souvislosti s obdobím pravěku. Ale v období slávy Egypta měl největší autoritu faraon. Myslím, že jen málo těchto vládců mělo autoritu díky svým dobrým vlastnostem. Spíše ji získali díky své moci nad ostatními, podmaněnému území, bohatství, díky rodině, do které se narodili, a krutému chování vůči poddaným. Úctu zde prokazovali mnohým božstvům. Autoritou v pravém slova smyslu bych to ale nenazvala.
Situace v Římě byla velmi podobná. Zde také císaři a lidé získávali autoritu díky svému bohatství, počtu otroků, tím jak významnou osobnost tehdejší doby znali, dobytému území
a krutému zacházení s lidmi. I zde měli mnoho bohů, kterým prokazovali úctu.
O Číně a Indii by se snad dalo říct skoro totéž.
V dalším období - když „pár let“ trochu přeskočím - měla velkou autoritu církev. Bohužel ji někdy zneužila. Dělala to, co v žádném případě dělat neměla. To co by Bůh nikdy nechtěl. Ať už to bylo útrpné právo nebo později odpustky a hony na čarodějnice.
Když opět přeskočím „pár let“ a dostanu se do dnešní doby - upřímně řečeno - povaha autority se dost změnila. Ať už je to autorita ve škole, v rodině, autorita mezi mladšími
a staršími a mnoho jiných příkladů.
Pokud se podíváme na situaci na školách, mnohdy se ani nechce věřit, co se děje.
Doby, kdy žáci museli v lavicích sedět s rukama za zády jsou dávno pryč. V dnešní době
si žáci dovolí takřka vše: odmlouvat učiteli, neposlouchat, dělat naschvály, nadávat jim do očí
a spousty dalších věcí. V Americe se na některých školách učitelé mohou bát i o vlastní život. Objevilo se několik případů, kdy žák napadl učitele i spolužáky a dokonce je i zabil.
Myslím, že velký podíl na úpadku autority mají média, kde se leckdy zesměšňují morální hodnoty a ukazuje se samoúčelné násilí.
Je spousta žáku, kteří doslova trápí své učitele, ale také celá řada pedagogů, kteří se také nechovají, jak by měli. Zasednou si na určitého žáka a dělají mu naschvály a nepříjemnosti, které mu pobyt ve škole ztrpčují a činí ze vzdělání utrpení.
Ovšem toto neplatí jen pro vztah mezi učiteli a žáky a obecně v systému školství. A jak praví moudré přísloví: v každém pytli se najdou shnilá jablka, tak se dobří a špatní lidé najdou všude a ve všech povoláních.
Celkové shrnutí autority ve škole? Mám pocit, že stále klesá. Opravdu nevím co se bude muset stát, aby se úroveň chování žáků zlepšila. Zavedení tělesných trestů mi jako dobré
řešení nepřipadá.
Vzpomněla jsem si na to, o čem mluvila naše učitelka na základní škole. Bylo to asi den po nějakém útoku studenta na učitele. Říkala, že si učitele za pár let představuje oblečené
ve speciálním skafandru, jak sedí za katedrou a před nimi bude skleněná tabule z neprůstřelného skla. Na hodinu budou přijíždět speciální chodbou. Představa je to komická, ale když se nad tím zamyslíme, je to něco strašného. Upřímně doufám, že k tomu nikdy nedojde. Doufám taky ještě v jednu věc: že „nenávist“ žáka k učiteli zůstane v mezích toho, že si zanadáváme (případně zařveme) nad sešitem a látkou, která nám nejde. Druhý den ve škole na nás učitel absolutně nic nepozná. A jelikož jsem „všichni pilní studenti“ z látky dostaneme tu nejlepší možnou známku.
Autorita v rodině se také během plynutí času změnila. Myslím, že v něčem k lepšímu, ale také k horšímu.
Před několika desítkami let měly děti své rodiče v obrovské úctě. Rodiče měli velkou autoritu. To se projevovalo mimo jiné i tím, že děti mluvily s rodiči a o nich v množném čísle.
Děti své rodiče poslouchaly na slovo. Přistupovaly na domluvené sňatky. Což mi připadá jako jedna z nejhorších věcí tehdejší doby. Rodiče chtěli, aby se jejich děti měly co nejlépe, byly zajištěné, měly domov, vždy co jíst a doufali že budou spokojené a šťastné.
Na lásce jim příliš nezáleželo. Děti měly dvě možnost: ta první - buď souhlasit s vůlí rodičů, nebo neposlechnout, a utéct z domova. V druhém případě je ovšem nečekal lehký život. Jelikož mladí neměli žádné prostředky, museli začít úplně od nuly. Museli dělat jakoukoliv těžkou práci a to i za nejnižší mzdu, jen aby se uživili. V dnešní době se situace zlepšila, alespoň v civilizovaných zemích.
V současnosti si děti ke svým rodičům dovolují více a to nejen proto, že už je jiná doba. Dalším důvodem může být i to, že většina rodičů je příliš zaměstnaná než aby se dětem věnovali. Dnešní doba klade na lidi stále větší nároky a to s sebou přináší více stresu. Některé děti své rodiče většinu času nevidí a proto ani neznají jejich názory. Rodiče pak mohou zastávat pouze roli „sponzorů“. Děti nemají kde brát správný vzor a tím klesá autorita rodičů. Pak výchovu přebírá škola a kamarádi. Tito kamarádi pro ně bývají autoritou. Podle mě
ale spíše v tom, že jsou silnější, v něčem negativním vynikají a neberou ohledy na morálku. Kdo není podle jejich představ; stane se terčem šikany. Vždy pro mě bylo nepochopitelné, že tito lidé jsou vůdci skupiny. Existují také světlé výjimky, které mají tu správnou autoritu
a mohou být pro děti dobrým příkladem.
Jsou však i rodiče, kteří se svým dětem věnují a dávají jim dobrý příklad v tom že dodržují dané sliby, dokáží přiznat svou chybu, vyslechnou je a berou je přiměřeně jejich věku. Pokud dítě může vidět v rodičích takovýto vzor se správnou mírou autority, příznivě to ovlivní jeho vývoj a dítě dospěje v člověka, který se v životě dokáže prosadit a může být vzorem pro své vlastní potomky.
Závěrečná otázka, kterou jsem si položila zni: kdo má, nebo by měl mít autoritu?
Jsem toho názoru, že všichni lidé autoritu nemají. Ne všichni si dokáží stát na svém, ne každý dokáže plnit dané sliby a dodržovat mnoho dalších věci, o kterých jsem psala na začátku.
A právě proto si nedokáží vytvořit tu správnou autoritu. Lidé si jich pak nedokáží vážit
a ani je neberou vážně.
Autorita je nejdůležitější pro ty, kteří mají vychovávat a starat se o druhé. To znamená hlavně autorita rodičů, ve škole v zaměstnání a na dalších místech. Další skupinou lidí, kteří by měli určitě mít autoritu, jsou politici.
O situaci v naší republice má jistě každý z nás vlastní názor. Takže si myslí, že by bylo zbytečné se o svém mínění tady rozepisovat. Bude stačit, když napíšu, že takhle si pravou politiku nepředstavuji.
Člověk by si měl svou autoritu pěstovat a vytvářet tak, aby byl spokojený sám se sebou.
Ale zároveň aby neomezoval druhé a neubližoval jim a mohl pro ně být i dobrým vzorem.
Autorita je jedna z věcí, kterou můžeme ovlivnit my sami. Protože pouze my sami můžeme rozhodovat jen o jediné věci: co uděláme s časem, který nám byl dán.
Člověk, který svůj život využije pro druhé, prožije plnohodnotný život. Je jisté, že nebude vždy růžový, budou v něm těžkosti, problémy, starosti, ale také nádherný pocit z toho, že jsme svůj čas nepromrhali a udělali něco dobrého. Něco, co pomohlo bližnímu, který naší pomoc potřeboval.
A k tomu, abychom mohli ještě více pomáhat druhým, nám může pomoci také autorita. Díky ní se můžeme dostat na vyšší pozici a můžeme tak naše nápady a nápady lidí, kteří jsou moudřejší než my uskutečnit, nebo se alespoň pokusit uskutečnit je.
I když úspěch hned nepřijde, je dobré si uvědomit, že „i o kapku stoupne moře.“