Felix

Venku za okny zahalenými snad kdysi bílými záclonami se pomalu začala snášet tma. Protější dům se rýsoval jako pouhá silueta a kousek vedle něj bylo možno spatřit už jen poslední slunečné strážce, kteří uzavírali honosný průvod samotného slunce. Na staré knihovně tikaly hodiny. Ten mohutný zvuk v této mrtvé místnosti zněl jako výsměch. Kousek dál od hodin stála váza, prázdná váza bez květin. A vedle ní…
Byl zaprášený, špinavý, na sobě měl ručně pletený obleček, který mu kdysi někdo upletl. Očička smutná, černá, čumáček odrbaný. Seděl, nehýbal se a jen čekal. Až někdo přijde, všimne si ho a ustrne se nad ním. Nad starým dobrým medvídkem. Nad Felixem.
Ach ano, jmenoval se tak. Byl pyšný na to, že má jméno, navíc takové krásné. To mu dala za dávných let Kristýnka, milá holčička. Vždycky sem za ním chodila, brávala ho do náruče a houpala. Na noc si jej brávala do postýlky, dávala mu pusinku před usnutím a on byl šťastný. Po nějaké době malá Kristýnka poprosila babičku, aby jejímu Felixovi upletla kabátek. Jo, to byly krásné časy. Ty teď už nejsou. Kristýnka nepřijela. Vždy, když jí babička četla pohádky, toužila jednou potkat krásného prince. To Felixe mrzelo, ale pokaždé, když si ho vzala k sobě, měl dojem, že právě on si nasadil na hlavu tu malou korunku, co princové nosívali. Domníval se, že on je jejím jediným princem. Ale kam se Kristýnka poděla?

„Pojďte, pojďte dál!“
Do dveří bytu vstoupily dva vysocí a náležitě stavění muži. Rozhlíželi se kolem sebe.
„Tak, pánové, můžete začít. Je třeba to celé tady vystěhovat. Tady v místnosti je již vše připraveno, teďka se pustím do vedlejška a ještě dneska to budete všechno moct odnést. To harampádí hodím na půdu,“ pravil menší pán s pleškou a silnými brýlemi.
„Rozkaz, šéfe!“ zasalutovali muži a počali stěhovat.
Pán domu odemkl dveře do vedlejšího pokoje…

…v zámku zachrastil klíč. Kdosi vzal za kliku a otevíral stařičké dřevěné dveře, které za sebou nechávaly dlouhý, líně se táhnoucí škvíkavý zvuk. Muž překročil práh a nadýchl se starého, dlouho nevětraného vzduchu. Nebyla to ta klasická zatuchlina, spíš jemně levandulová vůně s lehce mrazivým nádechem.
‚Ano, levandule. Její snítky dávala maminka do skříní. Prý proti molům,‘ vzpomněl si najednou na svou matku. Na svou milovanou maminku – a zamrazilo ho. Nebyl dost silný, nedokázal to. Když najednou kolem sebe viděl všechny věci tak, jak bývaly kdysi… Měl se vrátit dřív. ‚Kde jsou ty časy, kdy mě maminka vískala ve vlasech..‘
V tu chvíli bylo slyšet cinkání rozbitého skla. Pán tohoto malého bytu plného vzpomínek rychle vycouval do předchozí místnosti.
„Šéfe, my nechtěli..“
Na zemi před vytaženou kredencí bylo vysypané sklo, za kterým ještě před pár dny stály v bezpečí skleničky.
„Ach jo,“ vzdychl majitel. „Ale což, vždyť už je to všechno jedno! Odneste mi to co nejrychleji z očí a ty střepy ukliďte!“
Neeee, NEEE!!

Felix stále seděl a díval se. Kdyby byl živý, tekly by mu slzy proudem. Netušil, že tohle ráno bude po noci vzpomínek v hlavě hračky tak.. kruté? Jak jinak se dá popsat to, co se dělo. Chtěl plakat. Moc chtěl plakat a snad by se i radši ve svých slzách utopil, než by se měl dívat na tu zkázu. Kampak se poděla jeho malá princezna? ‚Kristýnkooo,‘ volala jeho dušička. ‚Já jsem tvůj jediný princ..‘ Ale Kristýnka neslyšela.

***

Kristýna Wolfová, pohledná mladá žena seděla v křesle, nohy měla natažené a odpočívala. Čekala na svého muže, až se vrátí z práce. Vdala se teprve nedávno a žila v přesvědčení, že její život je narýsovaný podle pohádky. Kdysi jich pár slyšela… Jenže ty časy se vytratily a mnoho se toho změnilo. Před lety se nepohodla s rodiči, měla dojem, že šlape na plyn, ale někdo neustále drží brzdu. Odešla a velmi rychle zapomněla.
Uchopila šálek kávy a vzala si noviny. Jen tak prohlížela písmenka, když došla k inzertnímu sloupku.
„Prodám byt 2+1 ve starém cihlovém domě, cena dohodou, tel. č. 723 … …“
Sedm dva tři… to číslo malá Kristýnka znala.

***

Kdosi Felixe sundal z knihovny a hodil do krabice. V ní byla tma. Medvídkovo vězení se pak dalo do pohybu a svou trasu skončilo s mohutným dopadem v rohu na půdě.

Jeden druhému může vzít všechno, jen jedna věc mu ale zůstane do konce života – vzpomínky.
Člověk může prodat své hmotné statky, ale nikdy se nezbaví jedné věci – vzpomínek.