Strom

Dívám se z okna. Kolikrát jsem již pohlížela na ten známý chodník, po kterém už osmým rokem den co den cupitám do školy, kolikrát jsem přemýšlela o osudech lidí, kteří pospíchali hned tam, hned zas zpátky. Od místa venku mne dělila pouze skleněná tabule, kterou jsem mnohdy ani nevnímala, třebas byla ušmudlaná.

Tedˇ ale vidím něco, co jsem vídala vždy, ale nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Něco. Něco...

Častokrát jsem zaznamenala, že někdo spěchá po chodníku,že někdo z vedlejšího vchodu má zrovna úklidovou službu, že se někomu vysypal nákup. Teď však už vím, že někdo stojí pod okny. Stojí tam a hledí smutně někam do prázdna.

Stojí tam, jistě není nejmladší, poznám to podle hlubokých, ale slušivých vrásek, které objímají celé jeho tělo. Zelené vlasy už místy začínají hnědnout, přesto se však krásně vlní až k pasu neznámého a zcela zakrývají jeho ruce, jež prosebně vzpíná k nebesům.

Prosebně vzpíná ruce k nebesům a já se už vůbec nedivím. Chudák pan Strom. Lidé kolem něj chodí bez povšimnutí, nevěnují mu nejmenší pozornost, třebaže dýchá stejný vzduch jako my. Mluví se o něm jeko o něčem, co zaclání ve výhledu. O něčem, co stojí při silnici. Mluví se o něm jako o něčem.

Proč by ale strom nemohl být někdo? Proč je někdo jen člověk? Řekla bych, že mnoho stromů toho dokázalo víc než někdo z nás. Mnoho stromů muselo prokázat svou odvahu, když se bez jediného zasténání skácelo do mechu za řezavého smíchu pily.

Ne, strom může být někdo. Každý, kdo je našemu srdci blízký, může být někdo. A je jedno, jestli ten někdo je člověk, strom, anebo třeba kámen ležící v prachu cesty.

Myslím, že je zcela na nás, abychom si rozhodli, kdo je někým a co je jen něčím. A bohužel, myslím, že právě proto, kvůli lidské pýše, bude pan Strom ještě dlouho stát pod naším oknem a čekat, až ho někdo pozdraví.