Na konci světa...

Kdysi dávno stál kdesi daleko na vysokém pahorku ještě vyšší hrad. Jeho věže a hlásky čněly k nebi. Byly tak vysoko, že ani ti nejodvážnější ptáci do takové výšky nevylétli. Skála, na které byl hrad vystavěn, se v záři slunce leskla jako náruč drahokamů. Nebylo cest ani mostů, po kterých by se dalo do hradu dostat. Stál tam sám a sám. V jeho bílých stěnách žádný život nepřebýval. V síních se proháněl jen vítr. Kličkoval mezi sloupovým se zdobnými hlavicemi, proháněl se po točitých bílých mramorových schodech nahoru a hned zase dolů a občas donutil třpytící se křišťálové lustry rozeznít se svým zvonivým zpěvem. Ozvěna se nesla prázdnými síněmi ještě dlouho poté. Prach se vířil v pustých koutech síní a chodeb a v záři slunečního světla prostupujícího barevnými sklíčky vitráží vytvářel duhové víry. Vysokými gotickými okny dovnitř v zářících paprscích pronikalo slunce, co nikdy nezapadalo. Břečťan obrůstal stěny z obou stran a šplhal tak vysoko, seč mu síly stačily. Jen nejvyšší věž jím nebyla odrostlá. Ta patřila jen nebi.
Na zarostlých nádvořích tiše bublaly kašny. Rozložité staleté stromy skláněly své košaté větve k zemi, jakoby se jí snad chtěly poklonit a poděkovat jí za vláhu, kterou je obdařovala. Voda v kašnách či potůčcích tiše zurčela a občas tam bylo slyšet i trávu růst. Jedna z fontán měla tvar dívky s měděným džbánem v náručí. Nádobu už dávno pokryl nazelenalý povlak a dívčin šat pevně svíral břečťan. Její pohled byl však i nadále cudně upřený k zemi a voda z jejího džbánu dál vytékala. Na onom nádvoří stála lavička. Lístky břečťanu se kolem ní ovinuly tak dokonale, že mramorový povrch nebylo takřka vidět. Tam bych chtěla sedět obklopená nepropustnými zdmi a naslouchat tomu tichu. Tohle místo vidět a potom třebas zemřít.