nahovno

Nejraději bych dnes mlčel a zničil se a třeba i plakal, neboť stále nemám odpověď. Nevím jestli jsem tak slabý abych žil a nebo tak silný, protože si svoji slabost uvědomuji. Do hlavy se tlačí rezignace na všechny jiné pocity, netečnost vůči komukoliv a všemu. Stagnace, odevzdanost, jen ležím na zemi a snažím se vpít do podlahy, pod koberec a do betonu a stát se betonem a snažím se nedrolit své síly a kéž to ještě okamžik vydržím, jen ještě chvíli -třeba den třeba pár minut-jen tolik než na to přijdu a budu si jistý- a já vím že zase budu.Opět se to stane, budu veselejší, v pohybu budu nezadržitelně zběsilý a třeba i o kousek víc bezcitný, ale komu to vadí. Vše až si odpovím a nebo až nad tím přestanu přemýšlet, až dopadnu, pak se opět probudím silný jako by se nic nestalo. Všechna bezradnost a bezmoc bude pryč jako dosud pokaždé,krátká chvilka bezvětří, než znovu poletím.